O adopcích

[Daniela]

[Klarusa]

Nakonec mi to nedá a musím vyjádřit podporu Vílce, protože to vidím velice podobně jako ona. Vím, že názory žen pod 30 se v podstatě neberou v potaz, protože jsme nezralé, nezkušené, netikají nám hodiny a spousta podobných bla bla bla... ale tak prostě u mě je doposud je. A není to proto, že bych chtěla budovat nějakou závratnou kariéru, ale prostě proto, že mám ještě jiné cíle a hodnoty.
A musím říct, že mě taky celkem překvapuje, kolik lidí je proti adopci, a teď nemyslím jen tady ve fóru, ale všeobecně. Pokud už někdo dítě adoptuje, vidím to jako značné plus, protože jenom tak mu dá možnost prožívat běžné lidské vztahy a normální život a naučit se jim. Protože když zůstane v dětském domově, zanechá to na něm pořádné stopy...

[Daniela]

A spasitelským syndromem bych nazvala spíš když si ženská vezme násilníka a alkoholika a myslí si, že ho předělá, což je opravdu nedostatek zdravého rozumu a končí to většinou špatně.

Ale adopce dítěte je věc veskrze dobrá a užitečná, proboha, kéž by těch lidí bylo víc, co jim není jedno, že počet dětí v děcákách je v Čechách katastrofálně vysoký proti civilizovaným zemím!
Já jsem na děti nikdy nebyla nijak zvlášť vysazená až do doby, když jsem měla vlastní, a ani nejsem moc citlivka. Ale když si pak člověk uvědomí, že podobní malí a bezbranní tvorové, jako má doma, jsou někde v děcáku, kde jsou každému ukradení, nebo v rodině, kde se s nimi špatně zachází, tak je to k pláči.

[Llucy]

Když můžu mluvit za sebe, tak já rozhodně proti adopci nejsem, spíš naopak. Souhlasím ale s Káťou, že adoptovat si dítě rozhodně není jen tak a kolikrát to může dopadnout přesně naopak, než člověk čekal. Kolikrát se dítě dostane do dobré rodiny a dostane se mu opravdu kvalitní výchovy a vzdělání a přesto se v něm mohou probudit geny, které jsou mocnější než celá výchova (bohužel, četla jsem že tvoří 80%) a adoptivní rodiče jsou nešťastní. Tím nechci říct, že by adopce byla špatná, to určitě ne, je potřeba a je dobře, že existují lidé, kteří dítě adoptují, ale je třeba si uvědomit všechna rizika, která to může přinést. Myslím si, že nikdo, kdo psal na toto fórum, není proti adopci.

[Llucy]

Nedávno jsem na Rodině četla a adopci příběh, teď, když čtu toto fórum, tak jsem si na něj vzpomněla, přikládám:
http://www.rodina.cz/clanek5607.htm

[Klarusa]

[Daniela]

Ten příběh je sice drsný, ale nakonec ta paní sama přiznává, že by neměnila, přinejmenším jedno ze dvou dětí je v pohodě...(trochu mě rozveselily některé ty "hrůzy", co chlapeček dělal, jako že dostával záchvaty vzteku, na procházce chtěl jít na opačnou stranu a tak, to je v určitém věku celkem normální i u neadpotovaných a jinak dobře vychovaných dětí ).

Jinak zcela souhlasím, adopce jistě je náročná a uvědomit si všechna rizika je nutné, takže jsme se nakonec shodli

[Daniela]

[Medea]

Muj manzel vyrustal v decáku jako jediný z 9 sourozencu. Dodnes nechápe proc práve on nemohl být doma, a proc si pro neho prisli az kdyz zacal vydelávat. Rodicum to do konce jejich zivota nezapomnel.

Já proti adopcím nejsem, známe dokonce pár, který zádné deti mít nemohl, a adoptovali si cerstvé miminko. A takových páru není málo. Hodne lidí dostane deti bez toho aby je chteli, a ty kerí je chtejí, nemuzou je mít. Kdyz je clovek v dobré financní situaci, tak proc ne adoptovat? Sama pro sebe chci jednou ale vlastní díte.

Kdyz ctu napr. o Angeline Jolie nebo Madonne, Sharon Stone, etc. jak si vedle vlastních adoptovali siroty, tak nemám nic proti. Oni si to muzou dovolit, a urcite mají podporu x au-pairek. Tak tot muj názor v krátkosti.

[ilona]

Holky, moc más obduvuji, to jak se stavíte k adopcím je skvělé! Ale stejně myslím, že až potkáte toho pravého a jediného a biologické hodiny začnou tikat, trochu změníte názor a budete chtít mít vlastní dítě - příroda to tak zařídila a můžete se tomu bránit jak chcete
Je fajn, že rodin, kde jsou adoptované děti přibývá ( ale většinou je to proto, že pár nemůže mít svoje vlastní). V příbuzenstvu máme dětského psychologa a pokud když jsme se na tohle téma bavili, říkal, že největší problémy jsou u adoptovaných romských dětí (čert ví proč) a nejvíce že se to vyhrotí v pubertě. Na druhou stranu - je tu rodina, která má adoptované dvě romské holčiny (13 a 17 let) mají je od předškolního věku a všichni jsou v pohodě.
A co mě děsně štve, je to otřesné byrokratické martyrium, které musí pár mající zájem o adopci podstoupit. Chápu, že psychologické testy jsou nutné, socialka taky musí vědět, v jakém prostředí bude dítě vyrůstat, ale bohužel většinu párů tohle po několika měsících chození po úřadech a čertech-ďáblech odradí!