Dá se s dítětem budovat kariéra?

[Lilith.2]

[Daniela]

To já jsem se i občas od něj chtěla hnout, protože člověk si potřebuje odpočinout. Ale i když jsem šla jen na chvíli k sousedům na grilování, tak jsem pořád na něj musela myslet, jestli je všechno v pořádku, jestli se nevzbudilo a tak (i když samozřejmě bylo všechno OK).

[Lilith.2]

aha tak to jo. Ale já to vidím tak,že až jednou budu mít mimi,tak se od něj nebudu moct hnout Vždyt ted když hlídám sestřičku tak jsem z ní úplně nemocná a nejradši bych byla pořád s ní Ona je totiž takové to luxusní zlaté dítě

[Zuzca]

no já jsem měla a stále mám dítě při studiu na vysoké. Bohužel jsem si vybrala obor, který nedovoluje studovat dálkově a docela se v tom plácám a mívám černé svědomí, protože škola je náročná, ale je mi taky líto malé, protože maminka se pořád učí. Snažím se to zvládat s ní, protože-i když mám své rodiče i rodiče manžela ráda- nechci, aby ji vychovával někdo jiný a abych o ní nevěděla vůbec nic.

[medunka]

Já jsem nad tím taky už uvažovala. Jsem na medicíně a za dva roky končím. Během studia bych nechtěla dítě za nic na světě, protože si myslím, že bych tu školu nedodělala. musela bych ji každopádně přerušit (povinná 100% docházka, škola denně od 8mi nebo sedmi hodin ráno až do oběda, někdy i odpoledne). Dítě těsně po škole bych taky nechtěla. ty začátky v práci jsou strašně těžké a mladý doktor se toho musí v praxi naučit ještě daleko víc než na škole. Doporučili nám alespoň první dva roky po škole pracovat. jít hned na mateřskou je, jako kdybychom celé to studium zahodili. Jsou tací, co promovali s bříškem, ale měli to zapracovávání se potom o dost těžší. Pak je tu otázka, jestli mít dítě před nebo až po atestaci. Atestace se dělá tak 5-8 let po promoci, podle toho, jak to jde. To se pořád nebavím o nějaké velké kariéře. Mohla bych taky jít dělat do výzkumu. Jet si udělat atestaci do zahraničí. Získávat akademické tituly. Nemluvě o tom, že ve větších městech se po doktorech vyžaduje skoro všude titul PhD. (postgraduální studium na další 3-4 roky).
Myslím si, že dítě a kariéra se skloubit dají, pokud máte vhodného partnera, atd., ale vždycky je to za cenu toho, že něco ošidíte. Dělat obojí na 100% se určitě nedá. Řeší se to všelijakými částečnými úvazky v práci, chůvou, apod.

[Margueritte]

Já se přiznám, že po dětech netoužím. Největší antikoncepcí je můj o šest let mladší, rozmazlený bratr... prostě se bojím, že bych to s tou láskou přehnala stejně jako moji rodiče, nebo to nezvládla jiným způsobem.
Na druhé straně je práce... souhlasím s tím, že záleží na okolí, na partnerovi, babičkách, školkách... Přítel je hodně časově vytížený a babičku by naše miminko bohužel mělo jen jednu. Rozhodně bych nechtěla aby naše dítě s námi rodiči, kvůli práci, bylo co nejméně.

Nedovedu si dost dobře představit studium na vysoké škole, práci a ještě do toho kvalitně vychovávat dítě... možná je to tím, že teď jsem zvyklá mít na všechno dost času a nechci se toho vzdát.

Uvidíme, bude mi teprve 19, takže ještě na takové myšlenky mám dost času.

[medunka]

Tak to si nemyslím, že by to někdo nezvládl. Naše maminky přeci nebyly doma tak dlouho, jak je dneska zvykem a zvládaly to. Většinou se tak po půlroce rodičovské dovolené fičelo zase do práce na plný úvazek. Aspoň moje mamča to tak měla, protože z otcovy výplaty bychom nepřežili. Pleny se vyvařovaly na kamnech a denně žehlily a kdo měl automatickou pračku, byl borec. Auto bylo v každé domácnosti většinou jen jedno. Ani těch spešl potravin pro kojence nebylo v obchodech tak moc. Jsem nedávno čuměla nevěřícně na sestřenku, protože malého do dvou let krmila jen z těch kupovaných skleniček, chudáka.
No v něčem je to jednodušší a v něčem těžší. Teď ženy chodí do důchodu ve vyšším věku než to bylo dřív, takže nemůžou moc pomáhat jako babičky.
Ale myslím si, že má něco do sebe mít děti až kolem té třicítky. Možná se sníží i rozvodovost, když mladí lidé nepůjdou do všeho po hlavě. Nejdřív je třeba prověřit kvalitu vztahu, a pak až pořídit děti. Ale pokazit se může samozřejmě kdykoliv cokoliv...

[ilona]

[medunka]

No, snažím se být optimista. Taky mám rozvedené rodiče. Je pravda, že jsem si tehdy připadala jako jedna z prvních v okolí. Teď už jsou rozvody běžné. V naší rodině jsou rozvedení skoro všichni. Někteří i dvakrát. Typická jsou u nás taková ta manželství, kdy má každý už nějaké děti z předchozích manželství a ještě si pořizují další spolu. Je to hrozné. Co jsme se bavili s bratránky a sestřenkami, nikdo jsme moc šťastné dětství a dospívání neměli.
Ale beru to podle toho, že všichni šli do prvních manželství velmi mladí, taky podle úrovně vzdělání. Zatím v rodině moc vysokoškoláků nemáme. Třeba v rodině mého přítele mají všichni VŠ a brali se všichni až později. Rozvedený u nich není nikdo.

[ilona]