hádej ukázky: básničky, básně, písničky

[Day]

[Déscantes]

Tak jo, nic známějšího od něj už opravdu neznám ( až na básně v próze a ty zrovna nemám po ruce ). Jinak jméno předchozí básně je Sněno pro zimu. Teď druhá ukázka:

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.
.......

Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to, o čem lidé sní.

Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

........
(atd.)

[tiborMel]

nezval. ted sme si to cetli ve skole. prima náhoda:)
teda jako ted v cervnu:) abych byla presnejsi:)
edit ted sem koukala jestli nekecam a kecam. zapamatovala sem si v souvislosti s touhle basni nezvala ale on ji jen prekladal. tak nic, vedle:)

[Déscantes]

Ano, Nezval je jeden z překladatelů tohoto básníka...symbolisty z 19. století, pocházejícího ze severofrancouzského města Charllevile.
Teď už to snad někdo uhodne...

[helenkaaa]

Rimbaud? pokud mě mé pradávné maturitní znalosti neklamou... (ani bych se teda nedivila )

[Déscantes]

Třikrát hurá

Jasně, je to Arthur Rimbaud. Ta druhá ukázka byl výňatek z Opilého korábu. Omlouvám se, jestli to bylo moc těžké...

Další ukázku vybírá Helenkaaa

[helenkaaa]

jej, opravdu? to jsem ani nečekala, že se trefím...
jen mi teď došlo, že zítra odjíždím na deset dní mimo civilizaci, tak Tě Dés poprosím, abys předala štafetu někomu jinému, nerada bych to tu svou nepřítomností zazdila

[Déscantes]

Aha... tak dobře.

Fajn, teď mě napadá... - pokud bude souhlasit, další ukázku by mohla vybrat TiborMel - mám dojem, že ještě ukázku nevybírala a taky správně uhodla překladatele.

Takže štafeta jde k TiborMel

[tiborMel]

no, mě napadly dvě básničky, který mám moc ráda. tak první, soutěžní, a podle mě dost lehká:

Na levém křídle a poslední já budu stát
a tušit nebude, oč prosit chci, žádný kamarád.
A paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe já budu meldovat.

Hlásím, pane hejtmane, že se mi zdál sen -
vojna byla a já ležel v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat, to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, nebo měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih, a zvláštní věc -
měl jako já prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd, žal, kdos divil se v nich,
kdos se ptal a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely a kvete řeřicha,
a on.... kůň... což byl vinen čím? má díru do břicha.
Že na něm seděl kdos, už nesedí,
a oči vědět chtí, však nevědí, a v hrdle vysychá...

Oh, v hrdle vysychá... A chtěl by ržát!
Že neví, neví proč?! Sluníčko zlaté, což neměl on tě rád?
Ty už ho nechceš? Proč?
Proč necinkne už nikdy podkova, proč nebe v krvi, nohy z olova -
hóó, toč se, světe, toč!

Hlásím, pane hejtmane, že byl to strašný sen;
ty oči zvířete, ty křičely a z důlků lezly ven!
Křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým?! CO měl jsem říci jen?

Hlásím, pane hejtmane, a já to musím říci -
tož, člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc;
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc....

[tiborMel]

a druhou jen mimosoutěžně, prostě proto, že má duši...


Ve východním předměstí
na hromadě písku,
na hromadě smetí
leží vychrtlý kůň,
kostra a kůže.
Zvedám mu hlavu -
marně se vzpíná
a klesá na bok.
A přec kdysi klusal,
přec kdysi cválal,
na stehně s cejchem
vypálen cejch má:
náčelník šestého stupně.
Armády táhly tři kolem něho,
z tří armád nikdo ho nepolitoval.
Vyschlou má kůži
pod strupy bláta,
pod strupy špíny:
padají z něho jak vločky na zem.
Zbyl tu jak vyschlá
větévka v sněhu.
A ještě loni
jak vlna bouře
s pánem svým v sedle
hřměl na nepřítele.
Teď opuštěn, sklíčen
duch je jen koně,
který kdys hnal se
poli a luky.
Jednou jen, jednou
doskočil špatně
přes balvan s pánem,
zakop a smek se.
Jak spatří muže,
zdá se, že chce mu
vyržát svou křivdu:
že ho tu nechali
pod chladným nebem,
za druhy že má
jen divoké husy.
Navečer nikdo
ho nevezme k sobě
do teplé stáje.
Navečer jenom přilétnou vrány
klovat mu strupy,
boláky prasklé.
Kdo z vás se, lidé,
smiluje nad ním
a dá mu nažrat,
aby se zas na jaře jednou
popást moh v chrupké
vysoké trávě?