Vaše první roky v práci...

[Niemeyer]

Cca od doby, kdy jsem před několika lty nastoupila po studiích klasický pracovní maraton, jsem si na něj zvykla tak po cca 3 letech, ale první dva roky to byl hrozný šok - hlavně ranní vstávání místo přednášek v jedenáct, odpoledne vyřízená a ze všech úkolů a povinností vč. zamykat tam a dohlížet támhle, mi šla hlava kolem, než se to trochu ustálilo.

Co jsem ale od té doby pozorovala - ač mě práce nijak moc nestresuje a jsem tam v pohodě, jako bych se začala hrozně málo smát, málo usmívat. Někdy je to únavou, někdy tím, že se usmívat v práci prostě nepotřebuju.
Když jedu z práce, někdy si uvědomím, že mám po celém dni jakoby stažený obličej do vážna. Mám raději veselejší lidi a mimické hladké čelo od smíchu a ne vrásek.

Stalo se vám to nkomu taky? Když se mám jen tak usmát, stává se mi, že se mi napíná celá tvář, nejde to a chvíli to musím jakoby "naučit se" usmát.
Přitom nikdy dřív než teď jsem si toho nevšimla. Snažím se usmívat cestou metrem, ale dlouho to jen tak nevydržím a zase mi povolí svaly do "neúsměvu". (v němž mimochodem vypadám dost nešťastně a ztrápeně, potažmo nepříjemně.

Stalo se vám s vaším "úsměvem" něky něco podobného?
já se snažím smát na povel. Jinak když jsem doma, chovám a směju se úplně jako dřív, tak nevím, čím to je, že to v práci tolik nejde...možná si ještě po pár letech na práci víc přivyknu, aklimatizuju se a budu se víc usmívat? Jak jste to v prvních letech v zaměstnání prožívaly vy? (jink práce mě baví, trochu stres, ale těším se do ní, prostředí fajn..)

[Nicole]

Pěkné téma

Jak už jsem tu několikrát psala, zjistila jsem, že pracovní doba od 9 do 5 a dojíždění do zaměstnání není pro mě. Zažila jsem i 12-13ti hodinové směny v obchodě a to jsem už prostě nedala.
Už dlouho jsem na volné noze a kdybych měla větší jistotu výdělku, byl by to pro mě ideální stav.
Teď jsem v jedné spřátelené firmě souhlasila, že jim vypomůžu v kanceláři (nemá to být trvale) a jsem mrtvá. Nejvíc mě vysává to cestování (skoro dvě hodiny naprosto zabité) a přítomnost jiných lidí. Místo, abych se věnovala vykonávání práce, jako jsem zvyklá, neustále mě někdo ruší dotazy na věci, které se mě netýkají. Do toho mě další někdo nutí poslouchat svoje stesky (už znám celou rodinu a anamnézu dané paní) a ještě se na mě dívají divně, že nechci někam chodit na oběd. (Zabít hodinu vysedáváním u oběda, který je navíc drahý, a poslouchat soukromé záležitosti cizích lidí).

Ve výsledku toho udělám o dost míň, než v klidu a soukromí a ještě jsem totálně vysátá. Podle mého názoru je to naprosto kontraproduktivní. Doma sednu k práci a jedu jak dráha. Když je třeba, zamakám, když mám hotovo, tak si volním.

Než jsem ale přišla na to, že chození do práce mě ničí, děsila mě představa, že to tak půjde až do smrti. Já chci pracovat, ale nechci "chodit do práce". Okolí většinou zírá, kolik práce odvádím, ale nesmím říct, že jsem na volné noze. Protože to se bere jako flákačství.

[Caithlin]

Tak já zatím zažívám "akorát" práci a školu najednou...tedy od března chodím do prácě (brigádně cca půl úvazku). A těším se na prázdniny až bude jenom práce. Jinak z teorie do praxe to zas takový šok nebyl, akorát jsem najednou měla strašný pocit zodpovědnosti, že z toho co naměřím najednou někdo fakticky vyrábí brýle No uvidíme až nastoupím na plný úvazek (což pokud nevyjde navazující studium může být už od září/října).

[Niemeyer]

Nicole: já např. vím, že bych nedala volnou nohu. Nemám v sobě dost sebekázně, abych to zvládla. Potřebuju vědět, že musím vstávat a když někde nebudu tehdy a tehdy, bude průšvih. Apak taky potřebuju vědět, že od tolika a tolika hodin můžu absolutně vypnout. Kdy\bych tohle neměla, trápil by mě neustálý stihomam, špatné svědomí z prokrastinace a chyběla by mi společnost lidí (jsem sama ráda, ale celý den na nikoho nepromluvit - to už se na mě v postoji ke druhým ukázalo)

[Avery]

Mám to taky. U mě je to myslím pocit, že jsem v bludným kruhu. Vystudovala jsem humanitní obor, ale dělám klasickou kancelářskou krysu, kde například i vedu pokladnu, což úplně nenávidim. Vlastně nemám v náplni práce nic, co by mě bavilo. Na druhou stranu s prací je to teď blbý a takový peníze jako mám tady bych jen tak někde neměla a nějak se uživit musím. Máme od sedmi a vstávání mě ničí, někde jsem to už psala, já ráno fakt vrážim do futer a jsem jak zombie. A k čemu mi je, že nemusim ležet v knihách, když jsem stejně do čtyř zavřená v práci. Práci musim prokládat tím, že chvíli koukám na net, třeba sem, jinak bych fakt odcházela domů úplně zblbá Já to beru tak, že mám hodně koníčků po práci, takže práce mi umožní si na ně vydělat. A kdo má svoji práci zároveň jako koníčka, tak je šťastnej člověk!
Tý jo teď jsem to dopsala a už mi sem nosej papíry a tržby. Nééé já to nejdu dělááát!!!

[Adluska]

Já mám svou práci ráda, ale ještě jsem si po roce nezvykla na režim. Vstávám o půl šestý, mám od 7 (30 km do práce a 30 zpět) do 3. Nejhorší je, že jak přijdu domů, tak si nesmím lehnout s notebookem do postele, jinak mám jistotu, že usnu.

Náplň práce mám docela různorodou, takže žádná rutina, ale pravidelné věci dělám taky, u nich jsem už vychytala systém.

[Anywetta]

Jo, opravdu pěkné téma. Já mám svou práci ráda, její zaměření je i můj koníček. Není to klasická práce, nemám pracovní dobu na 8,5 hodiny, ale trávím tam více času. Často jsem někde v terénu, na služebkách, na konferencích. Práci mám docela kreativní. Jsem za ni ráda. Netvrdím, že je všechno dokonalé, ale i ty nedonalosti mě baví a jsou to všechno zkušenosti. Stravování mám komplikovanější, jakožto skoro veganka, ale na obědy chodím, často je to kombinace vlastního jídla z domu. Na služebkách se ve stravování učím chodit, ale už se mi začíná dařit se vegansky stravovat i tam...

Jinak pro spokojenost v zaměstnání je důležitý i kolektiv. Dokonce bych řekla, že je stejně důležitý, jako samotná práce.

Doma bych pracovat nemohla. Asi jsem na to moc společenský člověk.
_________________
Nic necini cloveka lidstejsim nez laska ke zviratum... (Henry Fielding)

[Sidney]