Jdeš na skálu, prodíráš se hustými křovinami, však lehkost kroku tě vynáší do nesmírných hlubin - a to vše se děje při vědomí, že víš, toužíš a chceš. U okraje není možno vnímat nic zvláštního, ani euforie nedělá divy s tvým tělem, nýbrž pouze těžkopádné počasí se zastavuje nad tvým nerozvážným činem. Ten, kdo je s tebou chce, touží a ví též. Víte, toužíte a chcete! Toť jednoduchý návod jak přivolat začátek postupné destrukce, pokud ji nepřerušíš tím, že začneš pochybovat.. což není těžké.

Když ale přistoupíš k okraji, a ten, který stojí vedle tebe též, necháte pomyslně rozešklebit povrch zemský svojí vůlí a vezmete ze zapomenutí to torzo z pozemského života, spustíš tím svoji destrukci, kterou však vykoná někdo jiný(=něco jiného?). Když však proneseš se svým druhem pomocnou slovní formuli, vezmete za ruku ten zbytek, trosku zohavené duše, která připomíná Prométhea - byť vlastní vinou, je také přikovaná ke skále, a čelisti věčnosti do ní nekončícím rmutem vyhlodávají díru, která stále zarůstá.. pro ty, jež zůstali, zarůstá zapomněním. Když pak tedy osvobodíš toho Prométhea, když za sebou vláčíš nehmotnou schránu nešťastných barev, které tvoje mrzké primitivní tělo nemůže pojmout; když potáhneš se svým druhem to tělo nemilosrdně nechápavým světem, oba víte ale nemáte tušení, ba ani jste předtím nedomysleli, co si počít s bytostí, která byla odtržená od své skály.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Oba víte, ale paprsek pochybování tebou projede jako laser(velmi úzký a přece tak vlivný), tak půjdeš vstříc neštěstí, rovnou do Prométheovy rány. Budeš cítit, že jsi poznal závan pekla, zahalí tě šeď bezedného smutku a prostoupí tebou jako plíseň, prožere se tebou a vytlačí proud slz a trans utlumí tvoje vnímaní, zatemní smysly na malou chvíli a ty v ní zakusíš syrově šedou věčnost všech těch, kteří byli obnaženi až na své nic a jsou navždy připoutáni ke své skále. Stěží se budeš moci nadechnout, jako když se s námahou naposledy nadechne umírající, jako když stačíš lapit dech v deseti metrech nad zemí.

Potom přijdeš v rozrušení do svého domu a za nedlouho bude čas zmáčknout to pomyslné tlačítko STOP k ukončení destrukce; přímý tunel do beztvaré věčnosti je uzavřen, ale ty víš že ta přímá cesta jsi ty sám - Je ještě jiný Konec(cíl?) než šedá beztvará věčnost jiskřící zármutkem jako útok miliónu jehel na tvůj vnitřní zrak? Cíl může být jiný ale od Konce se může lišit nekonečno světelných let.

Tak roky plynou a protože už víš, tak nechceš a netoužíš...

..mezi vědeckou skepsí a náboženstvím je škvíra. Proudí jí středně silný vítr záhad, které s člověkem houpou jako s bárkou na rozbouřeném moři z jedné strany na druhou; skepse - pravda?, skepse - pravda?, skepse - pravda?, ske....