Tuhle v noci jsem na koberec vylila kýbl plný krve, a aby toho nebylo málo, stihla ta krev ještě dosáhnout na kus zdi. Byla hustá a hlenovitá a špatně se roztírala - nemohla jsem z ní vytvořit dílo, portrét, možná portrét smrti; ale to ne, spíš portrét svůj. Práci mi usnadňovaly odstíny červené, které se krví hemžily a čekaly na uspořádání do kompozice stínů. Od světlé sytě červené, kterou známe z plastových hřebenů, až po rudo černou - o málo černější než ta nejtmavší rudá růže na světě. Mé korálky na ruce měli tu samou škálu odstínů červené a krvácely, a v tom okamžiku žádná skvrna změti červených barev nemůže být tak velká jako utrpení černajících a rozpadajících se květin uvnitř. Jsou odsouzené k zániku a tak se hodí do vázy Sullyho Prudhoma, kterou také čeká zkáza. Krásná zkáza. Puknutí je slastné - puknutí naší tváře je stejně sladce bolestné jako puknutí zrcadla a přece oba tyto objekty jsou také vázami, neboť mají funkci plnit se okrasnými věcmi(okrasný ještě neznamená krásný); hleďme, tvář je prázdná, ale plní se různými pocity, díky kterým oživne a které ji zdobí. Tak i zrcadlo plní se různými obrazy, často kvetoucím mládím, později uvadajícími orchidejemi či vysušenými samorosty. O krvi, valící se puklinami a škvírami mluvit nechci, stalo se z toho totiž klišé a stejně - za tváří a zrcadlem které puknou, stejně už všechno vyschlo, voda se vypařila a jídlo, to se sotva poliká.

Červená uspává a nutí k pasivitě. Přiměje člověka, aby poslouchal tok vlastní krve a cítil teplo které se šíří peřinami s tmavým povlečením a pak se tiše vkrade do snových fází a vy pak musíte drhnout ten zatracený koberec a zeď s nicotným portrétem nočního ducha... (ale brzy vás z té práce opět vyprostí ta příšerná realita(realita?))