Sebechvála sice smrdí, jak se v ČR říká, ale mně to nevadí... Došlo mi ze Španělska:

"Mi querido Ivo:

Qué tal todo? Te escribo emocionado porque hace dos días descubrí los maravillosos vídeosque protagonizas y están colgados en Youtube. La companera que me habló de ellos se refirió a alguien que entraba en clase de Teresa la de Dialectología, pero al ver que eras tú, y ver los vídeos, me quedé muy, muy sorprendido.

No tengo ni idea de la razón concreta que te llevaría a hacer eso, aunque, teniendo en cuenta cómo es Teresa y cómo son sus clases, creo que me puedo hacer una idea. No pude evitar la tentación de enviarle un vínculo a todos mis companeros filólogos, y todos se han quedado encantados. Te has convertido en nuestro nuevo ídolo, pues has hecho algo que muchos quisieron hacer (o algo parecido) pero no llegaron a atreverse. Gracias."

Originální verzi jsem vložila, abych podpořila autentičnost, kterou si stejně nemůžete ověřit, ale také proto, že mi sem Aha nainstaloval anglický blok, ačkoli amerikánsky já vůbec neumět... Český překlad:

"Můj drahý Ivo,

jak se vede? Píšu Ti celý dojatý, protože jsou to dva dny, co jsem objevil ta úžasná videa, jejichž protagonistou jsi Ty a která jsou na Youtube. Spolužačka, která mi o nich pověděla, se zmínila o někom, kdo vstupoval Tereze do třídy při dialektologii (byla to ale americká španělština, dodávám a opravuji a navíc doplňuji, že Tereza je profesorka), když jsem ale uviděl, že jsi to Ty, a prohlédl si všechna videa, tak jsem byl velmi, ale velmi překvapen.

Nemám ani ponětí o konkrétním důvodu, který by Tě přiměl to udělat, ačkoli, maje na paměti, jaká je Tereza a jaké jsou její hodiny, myslím, že si mohu udělat představu. Nemohl jsem se vyhnout pokušení přeposlat odkaz všem svým spolužákům z filologie a všichni byli nadšeni a okouzleni. Stal jsi se naším novým idolem, neb jsi udělal něco, co mnozí chtěli učinit (nebo něco podobného), jenže se neodvážili. Díky."

Tak jste si přečetli hlavní část mailu od Fernanda (postgraduál, takže je na rozhraní studenta a profesora, neb si dělá doktorát), který mě velmi potěšil. Odpověděla jsem mu a pár věcí vysvětlila. Víte, k nim každý rok přijede spousta zahraničních studentů, ale na většinu se pak brzy zapomene, zatímco na mě ne. Jsem za to ráda. Až se po letech sejdou a budou vzpomínat na školní rošťárny, tak se jim vybavím já - ogarka z Polabí. Jiný mládenec mi tehdy řekl, že se díky mně při hodinách pobavil tak jako nikdy předtím... Zanechala jsem za sebou výraznou českou šlápotu. Každý reprezentuje, jak umí... A my máme díky mně na co vzpomínat. Jen tak dál... Má to smysl...

Patrně jste si všimli, že jsem Vám nedávno nenápadně nabídla své telefonní číslo. Doufám, že už ho máte všeci v pamětích svých mobilů... Byla jsem trochu nemile překvapena tím, že se nikdo neozýval... Šetříte, že? Reformy, ach ty reformy... Žádné dlouhé hovory jsem nečekala, ale sms by potěšila... Asi jste prohlédli můj plán na získání mobilních kontaktů na ostatní členy DV... No, proč to nezkusit... Ale abych Vám nekřivdila, jedno (pohlaví nejsem schopna určit, takže neutrum) z Vás mě párkrát prozvonilo... Díky, prdelko. Jestli to byl Clondyk - díky, brachu. Snažila jsem se tak urychlit přípravu naší veselky, ale nikdo mě nechce - jako vždy... O minulém víkendu jsem byla v jedné obci na zabijačce - zabíjení pašíka nebylo moc hezké, ale budiž ochráncům zvířat útěchou, že dle řezníka (už si tykáme) je takovýchto vesnických slavností méně a méně... Na jatkách se ale stejně bude popravovat dál. Hned jak jsem přijela do vesnice, tak jsem požádala dvě místní ženy, aby mi obstaraly nevěstu - nenašly žádnou (nic jste tudíž nepropásly).V  hostitelské rodině je sice pantáta ze tří bratří, z nichž má každý po dvou dcerách, takže dohromady šest ženských na vdávání, k tomu z maminčinných kolen další slečny, jenže všechny jsou žádané, a proto zadané... Jsou šikovné, krásné, chytré, hodné, odolné, dobře vychované, takže pro mě by jich stejně byla škoda... Holky z vesnice mají něco do sebe... Jsem tam byla jediná lichá (na té zabijačce) a nic mi nepomohlo, že jsem nabídla roční bydlení v Praze...

Vypila jsem dost slivovice, ale bez následků - před cestou jsem se totiž obávala, abych při tom řádění nepřišla o věneček, který si nechávám až pro tu pravou. Prostě jsem měla PANICKÝ strach a obavy, že se o mě po požití návykových látek někdo pokusí. Nepokusil. Zábrany nikdo neztratil, chovali jsme se civilizovaně, jen jsem se při první noci vyspala s Bertem (pes), který mi v noci přišel dělat společnost, abych se necítila osaměle... Takže jsem pořád neskutečně čistá, nezkažená, nepoškozená a neposkvrněná, pouze jsem byla během slavnosti vytažena dvěma zdravotními sestrami na dvůr, tam hozena na zabijčkový stůl a na něm jsem dostala klystýr... Tím snad moje (ne)atraktivita neutrpěla...

Ve čtvrtek jsem učinila dobrý skutek, neb jsem doprovodila jednu slečnu ze Zvonařky (autobusového nádraží) ke Grandu, odkud jezdí autobusy Stdent Agency do Prahy. Bylo to předjednané - abyste si nemysleli, že tam furt na někoho čekám. Celou tuto složitou trasu jsem si den předtím prošla, abych nabyla průvodcovské jistoty... Se slečnou jsem zašla do pár Vaňkovských obchodů, mrkly jsme na hadříky a schválila jí jednu moc pěknou červenou čepici, kterou si také koupila. Říkala jsem jí, že až přijede příště, tak se klidně vydáme do Olympie... Mně doprovázení slečen po obchodech nevadí, ráda to jednou za uherský rok podstoupím, protože to beru jako zajímavou zkušenost, kterou jinak nemám, a proto mě to neotravuje tak jako ostatní muže. Jen jsem asi špatná rádkyně, protože jsem jí říkala, že jí sluší vše... A ona: To mi nesmíš říkat... Ano, bylo to příjemné - být ve společnosti krásného děvčete...

Jiné takové má už i můj kamarád, který se mi jevil jako další potenciální starý mládežník. Chyba mostu. Slečnu má takovou, jakou si zaslouží. Nechci vypisovat další chvály... K tomu jsem zjistila, že spolužačka ze SŠ, která vždy tvrdila, že se nevdá, se vdala, a na Spolužácích proto obměnila své příjmení. Ještě potřebuji, aby někoho objevil i jeden starý mládenec jak vyšitý, a pak se budu moci hrdě nazývat neomylnou prognostičkou... Všichni najdou kromě výjimky...

A výjimka se proto musí realizovat jinde. V pondělí jsem zašla na klavírní recitál známé z JAMU, která je i HAMU, a po koncertu jí předala svou zhmotněnou ikonku. Polepšila jsem se a nedorazila jako minule ve fotbalovém dresu a trenýrkách české reprezentace, i když k obleku, který je v Nymburce, měl můj úbor daleko... Proč to píšu: Při předání květiny vedle mě stála dívka, která si ji ode mě také zasloužila, ale na to, jak dlouho se spolu známe a jak často se potkáváme, jsem ji v tomto směru zanedbávala. Tak jsem naše středeční veřejné setkání využila k další předávačce - jenže neosobní. Najednou přišla k našemu bohatě obsazenému stolu mladá maminka, která řekla, že pro ni má spěšnou zásilku - bílou růžičku. A ono jí vůbec nedošlo, že je ode mě. Pak jsem ji večer ještě doprovodila a ona dumala nad tím, že když je to bez vzkazu, tak jí chtěl asi někdo udělat radost. A udělal. Jen jsem se pak od ní a následně i jejího přítele dozvěděla, že růže dostávat nemusí, protože jsou podle ní komerční, dává je každý, málokdo má fantazii... a ona má ráda cosi na způsob polního kvítí, které se však už také komercializuje... Hele, co si budeme říkat - ráda si ji zabalila, nikde nepohodila, v šalině s ní odjela a já doufám, že ji pak najdu usušenou na stěně jejího pokoje... Jen mě pobavila tím, že ji i přes ten pondělní zážitek nenapadlo, že je ode mě... Před začátkem našeho společného večera mě s tou růží potkal dokonce i její přítel, kterého jsem oblafnula sdělením, že je to květina pro servírku z kavárny, do které se pravidelně odebíráme po skončení první fáze našeho setkání... Vysvětlení: Milovník dělá takové věci. Není nutné nad nimi přemýšlet. Ačkoli by se mohlo zdát, že Milovník je lítačka, tak není. K výše zmíněné dívce má vztah otcovskobratrskosesterský.

Na závěr: Ve výlevce jsem Vám napsala o rakovině děložního čípku, kterou má jedna moje známá. Já ji snad dostat nemohu, doufám... Najednou mi to pověděla, vážně si s tím hlavu neláme, kdysi se už málem ocitla na pitevně, ale vyhrabala se z toho a zvládnout to musí i teď. Tak ať nestonáme.

Vaše rozmilé domácí zvířátko (takto mile mě pojmenovala jedna z nás)