Na jednom blogu jsem objevila vtipný výrok:

Ženy a kočky dělají co chtějí, a muži a psi by se měli uklidnit a zvyknout si na to.

(Robert Heinlein)

Rozhodně se nedá; říct, že by to bylo obecné pravidlo. Mezi námi je dost lidí, u kterých je to přesně naopak, tedy ženy a psi vs. muži a kočky. Ale zrovna na mě a mého bývalého přítele sedí ten původní výrok. Nad naším vztahem jsme hořce polemizovali zrovna nedávno; tehdy jsem si uvědomila, jak moc se nechápem a že naše zamilovanost vyplívala z žasnutí nad tím, o co se ten druhý zajímá(četba, hudba, filmy), ale ani jeden si neuvědomoval, že zájmy nemohou úplně reprezentovat charakter člověka a když jsme to později možná tušili, možná jsme tento fakt přehlíželi. Nicméně naše rozdílné chápání "našeho" světa ukázalo svůj vliv po maturitě, kterou jsme dělali tentýž rok. Naše cesty se rozešli a každý je veden jinými prioritami nebo rámci. Každý z nás vidí různé problémy různým způsobem, bohužel schopnost bývalého přítele vcítit se do druhého člověka a rozlišovat závažnost problémů je zatím dost omezená díky absencí zkušeností s jinými lidmi než s lidmi z rodiny. Ještě se nemohu ubránit konkretizování, ale je asi moc brzy na úplné zobecňování.

Pokusila jsem se dát dohromady stručný popis dvou pólů, které držela pohromadě jen sentimentalita z bývalého zaujetí.

Kočka, která se toulá, osamocená, občas se k někomu přitiskne a žádá pohlazení, dokud ji hlazení neomrzí a ona se vydá zase dál, poznávat svět a dobrodružství v něm a ne méně i krásy na vlnách umění a v obrazech přírody. Někdy se vrátí říct, že se jí stýskalo, chvíli pobude a pak zase jde. Dokáže být velmi nepříjemná, vystrčit drápky a seknout nebo absolutně ingorovat, pokud se cítí ukřivděná nebo nějak citově ublížená - citově, ne materiálně, protože věci ztěžují svobodný pohyb. Má ráda kohokoli, kdo se k ní chová hezky a kdo je jí sympatický. Kdo jí ublíží(třeba i někdo z rodiny), tomu uteče a už se nevrátí. Nikdy se nezapojí do systému, který potlačuje individualitu a omezuje pohyb a nenechá si do ničeho moc mluvit.

Pes, který uznává autoritu, především autoritu svých rodičů, a nepřestane ji uznávat ani po "kopnutí nebo pohlavku", pes, který se nejlíp cítí ve své jisté reálnosti a reálném pohodlí a dře pro svůj budoucí blahobyt a ekonomickou prospěšnost, bez prohlédnutí skrz věci a nalezení tvořivého jádra v sobě, zmrzačeného názorem, že člověk musí vydobýt dobré zázemí, jak materiální, kde je obklopen luxusními věcmi (ale udržet si přitom obličej dobrotivého, skromného člověka, nezdeformovaného touhou být bohatý), tak rodinné, v němž platí pořádek a poslušnost vůči autoritám(téměř za každou cenu). Má rád svou rodinu(=autoritu), se kterou nikdy nespřetrhá pouta a na osoby mimo ni štěká.

***

Výrok pana Heinleina mě motivoval k tomuto malému veřejnému zamyšlení.