Máme být upřímní anebo lhát, abychom se zalíbili? Máme mít více tváří? Pro kžadého jednu? Nebo mít jen tu jednu - tvář upřímnou a svou. 

Ať chceme nebo ne, tvoříme s každým člověkem jeden celek. O každém člověku (a nemusí to být jen člověk) máme nějaké očekávání. Nějaké představy, které by měl splňovat. Býváme pak překvapení, dotčení a uražení, když to tak není. Možná to znáte. 
Např.: O Lucii máte nějakou představu, jaká by měla být, co by vám měla říct a dát. Co by pro vás měla udělat apod. 
Jenže Lucie neumí číst myšlenky (pokud je to normální člověk). Jak mohla vědět, že jste chtěli slyšet tohle nebo splnit nějaké přání, když jste jí to neřekli? 
Někdo by řekl, že ho Lucie v tuto chvíli zklamala. Vzal si to třeba i dost osobně.  Ale možná jste zklamali vy. 
Jde tu o jednoduchou věc: Naučme sebe přijímat tak, jak jsme. Se všemi svými chybami a nedostatky (které můžeme vždy opravit, naprogramovat tak, jak chceme). A když přijmeme sebe, můžeme pak přijmout i druhé. 

Je pravda, že znám lidi, se kterými jsem na stejné myšlenkové frekvenci. Znám tedy konkrétně jednoho člověka, - mojí nejspřízněnější duši - se kterým nemusíme ani nic říkat, protože jednoduše myslíme a cítíme stejně. 

Vždycky se vším začínejme u sebe. Když chceme někoho změnit, změňme sebe. I maličké vnitřní změny dokáží udělat velké  změny vnější :)) 

 Hodně zdraru! :))