Těší mě, že téma některé z vás zaujalo, dovolím si tedy pokračovat asi nejspornější otázkou, která v něm byla obsažena.

Sebevražda je přijímána z různých pohledů a i v knihách, které jsem zmínila posledně, je nahlížena různě. Bernard Jakoby dokonce odmítá termín "sebevražda" jako zavádějící vnegativním smyslu a používá pojmenování "suicidum" jako neutrální pojmenování pro dobrovolný odchod ze života. Jako jazykářka považuji takovéto lingvistické opatření za moudré, protože tolik nezahání naše myšlenky do předem vyjetých kolejí. Což bezesporu potřebujeme, proto se jej budu držet i já.

Pokud je člověk na světě zcela sám, bez rodiny a přátel,  pak si nemyslím, že jeho dobrovolný odchod ze života napáchá více škody, než že na něj pár známých se smutkem pomyslí, než se opět vrátí k vlastním každodenním starostem. V ostatních případech však takový čin jistě zasáhne jeho blízké, tedy přátele a rodinné příslušníky, ale třeba i jeho nepřátele. Nenávist a nepřátelství bývá často podceňovaným, leč silným poutem, což si uvědomili i někteří spisovatelé (např. Jan Neruda v Povídkách malostranských :). Uvědomíme-li si, jak mnoho lidí strádá samotou, lze si představit hodnotný život jako takový pouze v kontextu lidí okolo nás. Za sebe jen takový život nazývám "životem", název pro osamělost beze smyslu avýznamu pro druhé lidi nazývám pouze "existencí". Je tedy vždy nutno uvažovat především o tom, zda svým činem neublížíme druhým lidem, kteří jsouna nás jakkoli citově nebo materiálně závislí. Jedna z myšlenek, již jsem kdysi kdesi četla, praví, že "lidský život má smysl pouze je-li žit pro druhé a v kontextu s druhými lidmi."Jsem přesvědčena, že toto je velkou pravdou a pokud je na světě byť jen jeden jediný poslední člověk, který nás potřebuje, je suicidum špatným rozhodnutím. Napáchalo by totiž jen škodu - nejen v utrpení na nás vázaného člověka, ale i v utrpení našem, které by se nám vrátilo v podobě výčitek svědomí a neuhasitelné lítosti za trápení, které jsme v sobecké naději na vlastní vykoupení způsobili.

Literatura v tomto nehovoří jjasně. Jsou zde zmínky o právě takových výčitkách svědomí a nešťastných duších, které svým unáhleným rozhodnutím ublížily svým blízkým,  ale zároveň i o takových, kterým se ihned dostalo laskavého přijetí ve světle a péče od dříve zemřelých nebo od duchovních entit. Toto si vykládám tak, že sucidum samo o sobě nelze hodnotit jednoznačně jako špatný nebo dobrý čin. Je to pouze jistý čin, který může mít různé následky i příčiny. Pro některé duše může být takový krok skutečným vysvobozením, úlevou od strádání na tomto světě, kterým již nemají komu ublížit a nemají proč si jej vyčítat nebo být za něj trestány. Pro jiné je to krok předčasný, podniknutý z nedostatečně závažných pohnutek, a takové duše jsou pak "trestány" vlastní lítostí a výčitkami.

V souladu s přečteným a se základní tezí, že Bůh = láska nevěřím v karmické ani jiné tresty. Věřím pouze ve schopnost duše trestat sebe samu. Nenávistí k sobě samé, k vlastnímu životu, k lidem, výčitkami svědomí sebepohrdáním, nejrůznějšími druhy ubližování sobě samé a svému tělu. Většina z nás si některý z těchto "trestů" ve větší či menší míře odpyká již zde v tomto životě. Kde je tedy důvod k dalším trestům od vyšší moci? Může být snad horší "trest", než to, co někteří z nás musejí prožívat teď  a tady? Vždyť mnohé zdejší utrpení je naprosto neúměrné "proviněním" dotyčného.A dokázala by vůbec láska=Bůh trestat? Moje odpověď zní: je to nesmysl. I pouhý člověk dokáže z lásky odpouštět týrání, co teprve Bůh!

Celý život se pokoušíme naučit prostřednictvím utrpení nezahořknout, ale neustále směřovat vzhůru, k naději, k dobru, k lepšímu já. To je úkol tak extrémně náročný, že mnohé duše jej ve stávajících podmínkách nevydrží, odejdou a možná se musejí vrátit jindy a jinam, do mírnějších podmínek, které nebudou nad jejich síly, a učit se pozvolněji. Opět zde nevidím důvod k trestu, jen příliš mnoho utrpení.

Na závěr se zmíním ještě o jedné věci a tou je statečnost. V mých očích je člověk, který se odhodlá k suicidu, velmi statečný. A musí také velmi trpět, pokud v něm převáží nesnesitelnost existence nad pudovým strachem z neznáma a smrti.Nepíši teď o pouhých demonstrativních pokusech o suicidum, které jsou jen zoufalou snahou dovolat se pozornosti a pomoci okolí. Rozhodnutí odejít také nebývá stejně snadné pro všechny lidi, jinak se rozhoduje zdravý člověk, jemuž nepřejí životní okolnosti a jinak člověk na smrt nemocný, který má bolesti a na smrt již vlastně jen čeká. V každém případě však suicidum vyžaduje obrovskou dávku odvahy, síly a osobní statečnosti. Už jen proto si tito dobrovolně odcházející trpící naše zavržení nezaslouží.