Když jsem dneska klikla na záložku dlouhevlasy.cz, kocour, který mi do té doby klidně ležel na klíně, se probral a kousnul mě do prstu. Pochopila jsem, že se chce taky zapojit, a tak jsem si řekla, že vám o něm něco napíšu.
Je to tvor útulkový, tygrovatý, stříbrnošedý, hrdě nosící jméno Humphrey (i když slyší i na oslovení Obludo chlupatá zlobivá). Toto přízvisko dostal podle Sira Humphreyho Applebyho, protože jsme doufali, že bude klidný s uhlazeným, elegantním chováním (a trochou těch intrik v pozadí). Zatím se ovšem chová spíš jako tasmánský čertík Taz nebo Denis, postrach okolí. Snad časem...
Možná jste si všimli, že jsem v předchozím odstavci napsala tvor a ne kocour. To máte tak, my si vlastně nejsme úplně jistí, co jsme si to domů přinesli za zvířátko. Ze začátku se jevil jako kočka. Pak jsme si všimli, že když nechce, abychom ho viděli, strčí hlavu pod postel. Z toho jsme usoudili, že je to poněkud zakrslý pštros. Při dalším pozorování jeho chování jsme zase zjistili, že jeho oblíbená poloha je stoj na zadních nohou. Po chvíli přemýšlení, jaké že zvířátko nám to připomíná, jsme na to kápli - surikata! Tuto domněnku podpořila i verva s jakou hrabe ve stelivu na wc, vypadá to, že by se nejradši prohrabal až na dno a potom skrz dno až do hlubin země.
Poslední dobou si Humphrey přestal hrát na pštrosa i na surikatu a snaží se nás přesvědčit, že vůbec není zvíře, ale něco docela jiného - nákupní taška. Dělá to tím způsobem, že si jedno ucho igelitky navlékne na hlavu a takto okrášlený běhá po bytě. (Přeju si mít kameru, abych tyhle hrátky zaznamenala, než ho přestanou bavit.) Jednou se mu něco podobného podařilo i se sandálem, ale s taškou se mu běhá o poznání lépe.
Tak vidíte, začala jsem povídáním o kocourovi a ukázalo se, že to vlastně vůbec kocour není. Tak už to chodí. A co vy, máte doma nějaká maskovaná zvířátka?