Taky máte u některých obrazů pocit, že jsou jen oknem do jiné dimenze? Taky máte při pohledu na ně pocit, že do nich můžete strčit hlavu a rozhlédnout se po autorem vytvořeném světě? můžete se pozdravit s bizarními bytostmi, nebo si tam někdě imaginárně sednout a pozorovat fantaskní dění okolo sebe, nebo se rozhlédnout do nekonečného prostoru abstraktních kompozicí a zařvat "Je tu někdooooo?"... že tam někdo bude je málo pravděpodobné, tedy aspoň myslím, neboť dimenze v obrazech by měla být dána autorem a mělo by se v ní nacházet jen to, co autor vytvořil. (Máte-li přece jen pocit že to tak není a napište mi to)

Uvedla bych ráda příklad několika takových obrazů, ovšem berte, prosím, ohledy na subjektivitu výběru, věřim, že ne všichni by se na něm celém shodli:

Toto je Černý idol od F. Kupky.

Piet Mondrian: kompozice žluté, modré a červené

Oko ticha od Maxe Enrsta

H. R. Giger

To byla malá ukázka obrazů, které ve mě silně evokují pocit otevřeného okna. No, možná, kdybych se nacpala hrstí durmanových zrníček nebo vyzunkla odvar z muchomůrky a jala se prohlížet takové a podobné obrázky, byl by to asi zajímavý výlet. Ale možná bych to okna opravdu vlezla, ale možná by to bylo okno opravdové:D a jako veliký obraz krásně pestrých olejových barev by se mi zdál výhled do kopců, který opravdu mám! Tak proč se nevydat do něho?!

Přesto sedím nad Knihou nebo nad monitorem a přizpůsobuji velikost svojí hlavy na velikosti právě prohlíženého obrázku:)