Tak jsem se sebou měla hovor: jen se na sebe podívej, jak dlouho už o tom mluvíš. Za ta léta už se z toho stala jakási urban legend. Není už na čase s tím něco udělat? To budeš čekat do padesáti? Vždyť už si z tebe všichni dělají legraci.

A tak jsem s tím něco udělala.

Konečně jsem na základě doporučení vybrala salon, donesla motiv, který celé měsíce nosím v mobilu, abych si na něj zvykla a děj se vůle...čí vlastně?

V salonu byl ochotný a slušný panáček s bíbrem a tričkem z obrázků: ano, ještě nám to pošlete přes počítač, ano uděláme to podle vašeho přání...Jaká úleva.

A tak jsem v den D napochodovala smířená s osudem do salonu. Tedy, salonu. Ukázalo se, že je to kamrlík udělaný z výlohy (ta byla naštěstí zalepená) a že se o svůj velký moment zřejmě budu dělat s dalším zákazníkem. Začala jsem si připadat jako cvička ve fabrice, orazit a jede se dál.

Tatér přinesl můj obrázek. Není to nějaký velký? Vyrazila jsem ze sebe. Ne, bude to vypadat dobře a udělám to za dohodnutou cenu, vysvětluje se silným východním přízvukem. (Kde je ten chlap, co jsem s ním prvně mluvila?) No, dobře, tak to zkusíme.

Probouzí se moje antiseptická obsese a pečlivě skenuje prostředí. Zda je všechno pečlivě obaleno do igelitu, zda je všechno sterilní, kolik párů rukavic si tatér navléká. Když igelitovým prezervativem omotává i stoličku a vytahuje obrovský sprej s desinfekcí, je moje obsese v extázi. Jen jaksi zapomínám registrovat, že můj motiv doznal několika změn.

Sedám na igelit, vytrčuji ruku a jde se na to. Bojíte se? Přemýšlím, vlastně ne. Jenom, aby to bylo podle mých představ. Tatér kývá. Fajn. Do ruky mi zarývá tupou vidličku. Aha, to už tetujeme. Pouštím si do sluchátek šamanskou muziku, kterou ovšem neustále přehlušuje naprosto nešamanské techno. Kolem se pořád někdo motá, což mě dost irituje. To nemůže mít člověk ani v takové chvíli trochu intimčo? No, asi ne. Už mi dřevění ruka a dostávám hexenšus. A nudím se. Hodinu a půl se nudím. Bolest vlastně nevnímám, není to nic strašného. Spíš se divím, co všichni vyvádějí. Nuda, nuda, nuda.

Nějak vám natekla ruka, to se tak brzo nestává. To jsou svaly :-p

Hotovo. Konečně. Zírám na zvíře na svém rameni: tebe neznám. Ptám se, kde je moje elegantní zvíře se secesním šarmem. Musel jsem to trochu zjednodušit. (Jak jako zjednodušit, sakra, já to na sobě budu nosit až do kremace?!) Uf, zírám do zrcadla a mám pocit, že se zastavil svět. Tak tohle dolů nepůjde. Já věděla, proč se zdráhám nějakému tatérovi (s)věřit :-// Zvíře je zabaleno do prezervativu a tatér mi na chodbě rukama nohama vysvětluje, co mám a nemám dělat. Ještěže mám všechno načtené dopředu. A neberte amfetaminy. Ty neberu. (Ale z vás asi začnu).

Jdu domů a přemítám, kde je ta očekávaná radost. Místo euforie se mnou cloumá vztek na všechny východní národy. Uf.

V noci nespím, protože se bojím, že si odlepím prezervativ a taky mám lehké záchvaty, že tohle už spravit nepůjde.

Ruka téměř nebolí, zvíře je v klidu, ani nezrudlo. Ráno ze sebe odlepuju černé šmouhy, protože zkondenzovaná vlhkost pod igelitem rozmatlala inkoust všude.

Zvíře dostává svou první sprchu s intimním gelem Jessa. Tváří se spokojeně.

Pátý den: zvíře beze změny. Jaktože se neloupu?

Šestý den: hurá, zvíře se umoudřilo a přeci jen se začíná slupovat. Opadávají ze mě černé šupinky, připadám si jako sazínek.

Od prvního rána mažu třikrát denně Bepanthenem. Z toho pachu už se mi zvedá žaludek.

Ale zvíře se tváří spokojeně. Od druhého dne se vůbec neozývá a od čtvrtého o něm vůbec nevím.

Tak si hezky opadávám a čekám, co se z toho vyloupne.

Večer mažeme, jedna nožička, druhá nožička, ocásek...hubičku.

Sedmý den je bejby na světě. Vypadá to líp, ale z housenky se tedy motýl nestal. No, aspoň, že to má křídla. Osmý den má zvíře prvního diváka. Strategicky vybírám matinku, když to přežije ona, tak už každej. Já myslela, že bude menší. (No, to já taky). Ale má hezkou hlavičku.

Tak, a je to. Teď už se jen modlím, aby nás se zvířetem vzali do pekla. Jestli to nenapraví v Hellu, tak už nevím.

Aneb prokletí perfekcionisty.