Každý rok mě nepřestává udivovat vlna vzteku a zloby, která se mezi lidmi zvedá v době předvánoční. Ze všech stran slyším remcání, brblání a vidím zarputilé či zamračené ksichty.

Často si říkám, že potíž bude v tom, že tito lidé nikdy nepochopili, co to vlastně vánoce jsou.

I mně to nějakou dobu trvalo. Prošla jsem si jakýmsi vánočním vývojem.

Z dětství si mnoho vánoc nepamatuji. U nás doma vždycky tak nějak přešly bez většího povšimnutí. Byly jsme rodina maličká, kde nikdy nepanovala kdovíjaká soudržnost a rodiče asi vánoce brali jako něco, co je třeba uspořádat a jít dál. Jediným prvkem jakési vánoční pohody byla babička, kterou si pamatuji jako osobu v pozadí, která se starala, aby bylo navařeno a napečíno a tudíž pěkně zabydlíno. Jenže pak už s námi babička na vánoce nebyla a naše rodinka se ještě zmenšila.

Někdy kolem deseti let jsem začala vnímat tu křečovitou snahu lidí kolem vyjadřovat na vánoce jakousi pospolitost, zdůrazňovat rodinné vztahy a předvádět různé citové výlevy. A protože já jsem nic takového doma neměla, začala jsem vánoce nenávidět. Tehdy to pro mě bývala doba největšího osamění a deprese.

A pak, někdy na prahu dospělosti, jsem si řekla dost! Vždyť já si můžu udělat vánoce podle sebe a pro sebe.

A tak jsem vytvořila plán vánoce. Od té doby se ho držím. Peču a vařím, protože mě to baví. Můžu se kreativně vyřádit, dát průchod své mlsnosti a ještě za to sklidit ovace :-)) Zdobím příbytek, protože se mi líbí vytvářet si kolem sebe zimní království. A chodím na výstavy, trhy a obdivuji hezké a nápadité věci, které na téma vánoc vytvořili ostatní. Každý rok využiji předvánočních slev a koupím nějaké ty dárky i pro sebe. Pro jistotu. Co kdyby zase někoho napadlo podarovat mě nějakou plyšovou roztomilostí nebo DVD s medvídkem Pú (dostala jsem ho ve věku vrcholné dospělosti, prosím). Ale stejně radši píšu seznam „Santovi“.

A jsme u něj. Jeden ze zdrojů naštvanosti zdejšího obyvatelstva. Kdyby ovšem tito bručouni věnovali pár minut studiu historických skutečností, přišli by na to, že nadávají vlastně na našeho starého dobrého evropského Mikuláše, kterého si sentimentální přistěhovalci přivezli z Evropy do své nové americké vlasti. Z Mikuláše se překladem stal Saint Nicholas a zjednodušením pro děti Santa Claus. Z mého pohledu pořád lepší milá pohádka o hodném dědečkovi, než prekérka s vysvětlováním, že ten mrtvý pán přibitý na kostelní stěně ty dárky vážně nenosí.

A jsme u druhého zdroje naštvanosti. Vánoce tu byly dávno před tím, než se před dvěma tisíci lety narodil jeden talentovaný mladý muž. Různé kultury touto dobou slavily konec zkracování dne a naději, že i tentokrát se slunce vrátí a zase bude teplo a živo. A takhle slavím já. Moje vánoce jsou prosté a pohanské. Prostě pohansky radostné. U pohanů to byl sex, drogy a alkohol. U mě je to, jídlo, dárky, rock 'n roll :-D

Na vánocích je vždycky co slavit. Stačí si jen najít ten svůj důvod. A tak zakončím naprosto nemoudrou radou: slavte, protože vždycky je co a slavte po svém a se svými :-)

P.S. A teď jdu zapnout troubu a hifinu na plné pecky a zatímco budu sázet plechy vanilkových rohlíčků a vyřvávat Deck The Halls s Black Sabbath, doufám, že za oknem bude pěkně sněžit. Moje vánoce totiž musí mít dvě věci: sníh a pořádný koule.