Běžím po cestě. A však sníh mi můj plán stěžuje. Pára od úst a červený nos. Celým tělem prostupuje chlad, snažím se zahřát. Po pár metrech se zastavuji - běh není mou silnou stránkou. Píchá mne v boku. Zlomená v pase snažím se popadnout dech. Poslední dobou jsem hdoně unavená, nedokážu si to vysvětlit. Rozhlédnu se po neutěšené krajině. Tlusté závěje, stopy lidí, zvířat. Nebe se zdý být ocelově šedivé. Teď už o dost pomalejším krokem se vydávám k lesu. Takhle zahalen mlžným oparem vypadá krásně. Hned lituji promarněné možnosti vyfotit si tuto krásu. Vychutnávám si okolí. Zimu miluji. Hlavou mi ale beží mnoho myšlenek. Nedokážu si je utřídit. Jedna z nich mi připomíná že jít večer do lesa neni zrovna nejlepší nápad. Ale hned ji zaženu do kouta své mysli. Musím tam! Šero, nešero. Čím blíž jsem tomu místu, tím víc se ve mně probouzí posvátna oddanost, bázlivost snad i pokora? Jako bych se těšila na dobrého kamaráda, nebo přítele? Nevyznám se sama v sobě. Je mi čím dál větší zima. Už i ruce a nohy jsou jako led. Nedbám na tělesné potřeby, jdu dál. Majestátní ticho, křupaní zmrzlého sněhu a občasně poletující sníh mne uvadí v příjemnou melancholii. Jako kdyby si člověk vědomně ubližoval, ale bylo mu to příjemné. Naštěstí ani výdobytky civilaze tu nejsou slyšet a tak nic nebrání mé krásné procházce underworldem. Sešla jsem z lesní cesty. Nevědomky, cosi mě tam vede každý den. Konečně jsem došla k tomu místu.

Přede mnou se tyčil, pro mě, ten nejkrásnější strom co jsem kdy viděla. Když jsem před ním stála poprvé, věděla jsem že se děje něco nepochopitelného. Nikdo nechápe proč se mi tak líbí. Prý je vykotlaný a suchý. Možná že dříve byl, ale od té doby co k němu chodím jako by ožíval. Padla jsem před ním na kolena. Vždy když sem jdu, pořád cítím ten samý pocit jako poprvé - až fanatickou pokoru. Nutkavost sem chodit stále více a více si nedokážu vysvětlit. Tuším že na tomto shledání je něco jiného. Něco neopakovatleného. Obejmu strom a snažím se mu dát co nejvíce lásky. Přitisknu obličej ke kůře a už slyším jeho šepot. Jeho hlas mi přijde jako nejkrásnější nadpozemská hudba. Každé slovo je balzám na duši. Možná že jsem to v podvědomí tušila. Možná jsem tušila že toto souznění není v pořádku.

V novinovém článku 25.12.1999: Strašná tragédie se stala den před Vánoci v malé vesničce na severu Čech. Z prozatím nám neznámých okolností se 16 dívka vytratila z domova po večeři. Byla nalezena druhý den neznámými kolemjdoucímí. Dívka ležela zmrzlá vedle stromu. Těžká, suchá větev jí rozsekla lebku. Byla na místě mrtvá.