Poslední dobou je toho už opravdu moc. A čeho jeho moc, toho je příliš.

Čím dál častěji potkávám naprosto cizí (nebo téměř cizí) lidi, kteří mají jakousi psychickou poruchu, jež spočívá v nutkavém ošmatávání. Jejich spouštěčem zdají se být mé vlasy. Při pouhém pohledu na mé nekonfekčně dlouhé vlasy těmto jedincům nekontrolovatelně vyletí ruka či ruce obě vpřed a už je mám na vlasech či přímo v nich. Z 99% se jedná o dospělé a na první pohled zcela normální jedince. Leč při pohledu na mé vlasy se mění ve tvory zcela ovládané nutkavou touhou si na TO sáhnout. Bohužel TO patří jaksi ke mně a je mi velmi nepříjemné, když po TOM někdo bez ptaní či varování hrábne. Často se tak stane naprosto bez úvodu. Stojím na ulici a prohlížím si zboží za výlohou. Tu jde kolem bába pokročile důchodového věku a než ji stačím vůbec zaznamenat, už mi hrábne pařáty do vlasů. Prodavačka v obchodě stojí vedle mě a předvádí mi zboží, když tu náhle mám její ruku někde za zády a ona drží v ruce pramen TOHO (tedy mých vlasů). „Jéééé, vy máte dlouhýýý vlasýýý!“ NO! To bych si sama nevšimla, že jo !? :-/

Přiznám se, že i já nezřídka nalézám na lidech kolem sebe lecos, co je hodno obdivu. Ale NIKDY, opakuji NIKDY by mě ani nenapadlo na TO sahat!

Představuji si, jak stojím v tramvaji, když tu nastoupí tuze pohledná slečna v tílku. Má krásně tvarované poprsí, které se pěkně hodí k její postavě a vůbec jí to tak hezky sluší. Tu vedena svým primitivním pudem vytrčuji ruce a chápu se jejích nástrojů kojení: tývolé, vy máte ale kozííí!

O.K., no dobře, trošku přeháním. Ale opravdu jen trošičku. Protože její poprsí je součástí jejího těla a osoby stejně, jako moje vlasy jsou součástí mého těla a mé osoby.

Zajímavá věc je, že děti jsou v této věci naprosto vzorné. Děti maximálně šeptají někde za mými zády: „ Tatíí, koukej, koukej, pss, koukej na ty vlasy“. A ty odvážnější pěkně slušně přijdou a sdělí mi: „pani, vy máte dlouhý vlasy jako princezna na vlásku“. Tomu tedy říkám originální hodnocení. A nebo: „až budu velká, taky budu mít takový vlasy“. To už zní docela jako závazek do další pětiletky. Ale děti NIKDY, opakuji NIKDY nešmatají. Od okamžiku, co umí mluvit, nešmatají. Protože na cizí hračky se nesahá.

A tak bych prosila, aby se aspoň v tomto dospělí vrátili do dětství.

Protože jinak si dámy hlídejte kozíí a pánové zadkýý. Začnu taky ošmatávat :-p