Ilona

Vyloženě vysněný den, kdy by do sebe všechno zapadalo, nemám. Ale zase to mám snáze splnitelné. Můj ideální den by se především vyznačoval tím, že by se nestalo nic vyloženě nepříjemného. A taky by mu měl předcházet klidný a nerušený alespoň sedmihodinový spánek, to se mi poslední dobou nestává a dost se mi po tom stýská. A pak už by se ten den mohl libovolně poskládat z některých z následujících činností (všechny by se bohužel nestihly, to by pak nebyl ideální den, ale ideální „aspoňměsíc“): výlet do přírody nebo za památkami/historicko-kulturními akcemi – ať doma, nebo v zahraničí; nějaký ten důkladnější pohyb (třeba irský tanec nebo HIIT tréninky) – oproti neideálnímu dnu bych ovšem tyto aktivity prováděla ladně a elegantně, bez obvyklého funění a vypouštění duše; klidně i kousek toho překládání (ovšem oproti normálu by to bylo překládání, které by mi šlo od ruky, ne, že budu desetkrát přepisovat každou větu, čumět dlouhé minuty do blba a hledat tam marně inspiraci); taky by nebylo od věci se dobře najíst (a nemuset mýt nádobí a uklízet kuchyň, vaření samotné mi neva); případně něco nositelného ušít; užít si nějaký pěkný film, koncert či divadelní představení; z pohodlí hospody sledovat obzvláště vydařený rugbyový zápas – nebo samozřejmě hospoda či mejdan bez rugby. Ale hlavně – u většiny těchto činností (snad kromě překládání a HIIT tréninku, tam by to asi nebylo úplně ono) bych chtěla být s přítelem, rodinou a/nebo kamarády – bez těchto lidí by to nebylo ono.

A určitě jsem ještě na spoustu věcí zapomněla – mimo jiné by v ideálním dni samozřejmě nemělo chybět alespoň krátké nakouknutí na jistý nejmenovaný server a pokec se spřízněnými dušemi.

Ptám se každého - tak i tebe - koho a co ráda čteš, oblíbené filmy, herci?

Se čtením je to u mě bohužel tak trochu jako s tou příslovečnou kovářovou kobylou. Většinu času stíhám číst to, co překládám, co budu překládat, případně dělám korektury toho, co jsem už přeložila. A mezitím zvládám spíš jenom takové oddechovky, aby mi rychleji utekla cesta městskou hromadnou dopravou, nebo abych líp usínala (a někdy mi i na tohle musí stačit korektura). Mistra a Markétku, Rushdieho nebo Umberta Eca si člověk v tramvaji pořádně nevychutná. Ještě tak některé kratší věci od Angely Carterové nebo Muriel Sparksové, ale i ty je lépe číst ve větším klidu. Takže spíš čtu lehčí žánry a jenom sem tam, když je volněji, překládám něco nenáročnějšího nebo mám prostě literární absťák, si „střihnu“ nějakou opravdickou literaturu. Jinak samozřejmě mezi moje oblíbené autory patří Terry Pratchett, jak jinak – jeho knížky byly pro moji angličtinu minimálně stejným přínosem jako semestr anglických reálií a anglického jazyka na univerzitě (další nedocenitelné vzdělání mi v tomhle ohledu poskytli Monty Pythoni a pánové Fry a Laurie), sem tam čtu i něco dalšího z fantasy, mám ráda klasické anglické detektivky, a tím myslím fakt klasiku Doyla, Christie, Sayersovou, Marshovou, Petersovou a spol.,  zkrátka detektivky, které jsou spíš pohádky a vystupuje v nich ten správný Velký detektiv. Jak je tam moc realismu a společenské kritiky, už to není taková oddechovka. Za detektivky anglického typu považuju například i knihy svého dalšího oblíbence Akunina, kvůli tomu jsem si dokonce po letech zopakovala ruštinu. No a když překládám nějakou opravdu drsnou knihu a potřebuju mozek úplně vypnout, sáhnu občas po červené knihovně nejhrubšího zrna, včetně Cartlandové a podobných šíleností. Ale samozřejmě čtu ráda i normální věci, jenom jak je na ně potřeba větší klid (a odpočinutější oči – přece hodnotná literatura mívá menší písmenka a hustší tisk, takže když člověk deset až dvanáct hodin denně kouká do počítače, tak už na to tak nějak nemá), tak se k nim nedostanu tak často, jak bych chtěla. Teď čerstvě mám dočteného Stoletého staříka – ten je tak hezky na půl cesty mezi literaturou a oddechovkami.

A taky se samozřejmě z profesionálních důvodů snažím číst alespoň čas od času nějaké soudobé české věci, abych zůstávala v kontaktu se současným jazykem, ale nějak se mi ještě nepodařilo narazit na něco, co by mě vyloženě chytilo za srdce. I když takový Michal Ajvaz se místy blíží.

Pokud jde o filmy a herce – tam je to u mě naprostá všehochuť. I když tedy jedno pravidlo, pokud jde o herce mužského pohlaví, přece jenom platí: britský přízvuk, krásný hlas, a kultivované a zároveň alespoň lehce vtipné vystupování jsou jednoznačně body navíc. A samozřejmě musí taky umět hrát. Takže asi nikoho nepřekvapí, že moje číslo jedna je Alan Rickman. A v závěsu jsou Richard Armitage (mám od něj načteno pár audioknih – ach!) a Benedick Cumberbatch. A Colin Firth, Iain Glenn. A spousta dalších, klidně bych mohla pokračovat ještě několika odstavci. Nicméně jde to i bez britského přízvuku – takovému Johnnymu Deppovi nebo Clintu Eastwoodovi a dalším skvělým hercům ze všech koutů světa ho mileráda odpustím, hlavně že hrají, jak hrají. A z našich končin bych měla mezi svými oblíbenci jmenovat alespoň Petra Čepka a Borise Rösnera.

U hereček na přízvuk až tak vysazená nejsem a tolik ho nevnímám, i když taková Immogene Stubbsová, Ema Thompsonová, Judi Denchová a Helen Mirrenová na mém žebříčku figurují dost vysoko. Ale na úplném vrcholu je pro mě Meryl Streepová. A taky mám moc ráda Jodie Fosterovou. A z našich u mě vede Iva Janžurová – i kdyby nenatočila nic jiného než Petrolejové lampy a Morgianu (což by ovšem byla škoda, ona je úžasná i ve spoustě dalších rolí).

Pokud jde o filmy, tam je to ještě větší všehochuť, záleží na náladě. Od komedií přes muzikály až po dramata a sem tam i nějaký ten thriller. Moc nemusím horory. Mezi svým NEJ filmy musím jmenovat Unaveni sluncem (pro mě je to asi to nejlepší, co Michalkov kdy natočil), Nebe nad Berlínem, Amélii z Montmartru, Dogma, An Awfully Big Adventure (mile obskurní dílko, ani nevím, jestli se to vůbec vysílalo česky), Rozum a cit, Mnoho povyku pro nic, sakumprásk všechny montypythonovské filmy, Casablanku, Africkou královnu, Rebeccu, Sedmou pečeť, z našich třeba Marečku, podejte mi pero, Sestřičky nebo Obecnou školu – a zmíněná Morgiana a Petrolejové lampy nebo nezmíněnou, leč úchvatnou, Valérii a týden divů. A dalších alespoň padesát filmů mi určitě naskočí, jenom co bude tenhle rozhovor zveřejněn. A miluju některé seriály – opět většinou britské provenience. BBC dokáže nádherně zpracovat klasiku (Pýcha a předsudek a Jana Eyrová samozřejmě vedou, nicméně Láska v bílém pekle nebo Cranford a další pecky jsou taky skvělé), neklasika je ovšem taky úžasná. I když on je vlastně klasika i takový Doktor Who, kterého jsem začala sjíždět se zpožděním před pár měsíci a pořád se nemůžu nabažit. A pak je tu samozřejmě Sherlock, i když třetí série byla po všem tom čekání trochu zklamání. A nepřeberné množství dalších.

Pokud bys měla tu možnost - jaké vlasy bys chtěla mít (barva, délka, struktura)? A naopak - jaké bys v žádném případě na hlavě nechtěla?
Každý typ vlasů má svoje plusy a mínusy. Takže určitě bych nechtěla vlasy, které by byly ještě o kus jemnější, křehčí, lámavější a řidší než ty moje. Jako malá jsem snila o dlouhé, plavé, lehce zvlněné princeznovské hřívě – nikoli odbarvené, ale taková ta barvička, jak mívají často skandinávské děti. Nicméně už v rané pubertě mi došlo, že při mojí světlounké pleti by tudy cesta asi nevedla (leda bych spolu s blond princeznovskou hřívou dostala do vínku i trochu barvy do tváří a výraznější oči, řasy a rty), takže jsem ve svém snění přesedlala na hustou tmavorudou, o něco víc zvlněnou hřívu (něco mezi kudrlinkami a vlnami). Tak zhruba do pasu nebo pod zadek, děkuju pěkně, milý Ježíšku. No, s délkou jsem se tam skoro dopinožila, z tmavorudé je sice spíš hennorezavo hnědá, ale ještě je to v toleranci, zato na to zvlnění a hustotu čekám zatím marně a něco mi začíná napovídat, že už se v tomhle životě asi nedočkám.

Čierna Vlčica

Čo ťa v tvojom živote najviac fascinuje a čo ti prináša radosť a chuť žiť?

Asi nejvíc mě na životě fascinuje jeho různorodost a nepředvídatelnost (i když ani jedno z toho nemusí být vždycky zrovna příjemné). A radost a chuť žít mi přinášejí hlavně lidi kolem mě, plus koníčky a práce (tou prací tedy myslím spíš její výsledky než samotný proces, ten je občas pěkně otravný).

Aké miesto-ktorékoľvek na svete- by si rada navštívila a prečo?

Už hezkých pár let mě to táhne na Island, ale ještě jsem se tam nedostala a ani to nevypadá, že se v dohledné době dostanu. Ale jednou to určitě vyjde! Ta země mě prostě fascinuje už od chvíle, kdy jsem si poprvé začala číst islandské ságy a kdy mi došlo, že za to, že byla tak dobře dochovaná skandinávská a potažmo i germánská mytologie, vděčíme právě Islandu.  Je to magický ostrov, kde se v dávné historii pojila neuvěřitelná pokrokovost s docela šílenou primitivní brutalitou. A taky tam žijí trollové a různé další nadpřirozené bytosti – nebo tam přinejmenším žijí ve větší koncentraci než jinde, takže je větší šance, že tam člověk některou z nich potká.

Si hrdá na to že si žena? Aký je to pre teba pocit byť ženou?

Hm, ty mi dáváš! ;-) Asi někdy ano, někdy ne, podle toho, jestli mi k tomu „spoluženy“ dávají důvod nebo právě naopak. Rozhodně nechodím po světě s pocitem „já jsem žena, kdo je víc“;-). Prostě skutečnost, že jsem žena, beru jako fakt – stejně jako to, že mám hnědozelené oči a měřím skoro sto osmdesát centimetrů. A jaký je to pro mě pocit být ženou? No, takový normální, nemám možnost srovnání ;-). Většinou je to fajn, někdy je to otrava, jako většina věcí to má svoje výhody i nevýhody.

Bonemína

Co máš a co nemáš ráda na severských zemích?

Mám moc ráda severskou přírodu i to, jaký k ní mají Skandinávci vztah. A líbí se mi, jak bývají Skandinávci v pohodě. Někdo tvrdí, že jsou to studení čumáci, ale buď jsem měla štěstí na lidi, nebo mi trocha toho studenočumákovství vyhovuje. Skandinávci mi většinou připadají spíš takoví mile uměření, než aby byli vyloženě rezervovaní. (Ale dokážou se i pěkně odvázat, ne že ne). Líbí se mi, že jsou ještě celkem normální, i v dnešním přemodernělém světě ještě pořád umějí chodit pěšky a dělají to s potěšením a ne z donucení (zatím se ani mládežníci nenechali zblbnout americkým trendem „když se tam nedá dojet autem, tak to neexistuje“ – však je to taky na ulicích vidět, moc obézních lidí jsem ve Skandinávii nepotkala). Doufám, že jim tohle všechno vydrží. Jo a s kamarádkou už léta obdivujeme skandinávské tatínky, jak jsou schopní si samostatně poradit i s úplnými miminky, je radost na to koukat. Zrovna tenhle trend by se mohl ve větší míře přenést i k nám – a naštěstí už se to pár let i trochu děje. A vůbec vztah Skandinávců k dětem je super. Jako jo, občas by člověk ty spratky přizabil a je mu moc líto, že jim podle zákona nemůže dát ani jednu výchovnou přes zadek, ale zase na to, jak je tam benevolentní výchova a jak se děti berou fakt kamkoli, jsem hrozně málokdy zažila, aby nějaké dítě vyloženě nesnesitelně otravovalo své okolí. Ono taky většinou ti rodiče nějaké nežádoucí chování neignorují, ale místo trestů nebo okřikování trpělivě a nenápadně odvedou pozornost dítěte jiným směrem. A většinou to funguje – i když pro ty rodiče to musí být neskutečný záhul.

A co nemám ráda – skandinávskou zimu, ta tma (skoro) celý den musí být příšerná. A taky mě trochu děsí, jak se v severnějších oblastech pije (a mám podezření, že to s tou tmou bude souviset). Tedy ne že by to dělali všichni, ale když jsem vyrazila v Bergenu (poprvé a naposledy) v pátek večer na tah do hospod, abych nasála místní kolorit, dost mi zatrnulo, a to tady chodím do hospody často a ráda. Jsem tak nějak zvyklá odsud (a z jižního Švédska, kde se pije daleko víc „po evropsku“), že lidi jsou v té hospodě proto, aby se bavili, uvolnili – a že ta opilost k tomu tak nějak patří, ale není hlavním cílem. Z toho Bergenu jsem měla dojem, že u značné části těch lidí je primární propít se do bezvědomí – a že ten úkol berou fakt vážně.

Kterou knížku bys ráda překládala? (neva, jestli ji už někdo přeložil dřív)

Živě si vzpomínám, jak jsem nakráčela na přijímačky na anglistiku, a když se mě komise zeptala, proč se vlastně hlásím, drze jsem jim řekla, že bych jednou chtěla přeložit komplet Tolkiena. Bylo to to první, co mě napadlo – šla jsem tam s minimální přípravou, chtěla jsem si přijímačky jenom oťukat, abych věděla, do čeho půjdu příští rok, až se bude otevírat kombinace angličtina-švédština. Poslali mě do… ne, tam ne, ve skutečnosti mě poslali do knihovny, abych si o překládání Tolkiena popovídala s paní Pošustovou. A kupodivu mě taky přijali, ale to určitě nebylo na základě téhle odpovědi.

Nicméně za těch víc než deset let, co překládám, jsem si ujasnila jedno: nechci překládat žádnou svoji srdcovku. Jak se člověk s tím textem pere a pitvá ho, kleje nad ním, ztratí pro něj ta knížka část kouzla a už to pak nikdy není jako dřív. Navíc já mám na čtení ráda texty plné slovních hříček a obskurních reálií, takže by se ke klení ještě přidalo bušení hlavou do zdi. A tak svého milovaného Pratchetta s radostí přenechávám Honzovi Kantůrkovi. Ale jsem třeba moc ráda, že se mi dostala do ruky a později do počítače knížka Shakespeare a jeho svět, a že to přišlo v době, kdy to přišlo – to jsem se ještě pokoušela psát shakespearovskou diplomku a většinu těch informací jsem měla celkem v malíčku. I když ani tak to nebyla žádná legrace, protože v malíčku jsem ty věci měla výhradně anglicky a studování české terminologie zabralo dost času.

Ale vlastně jedna knížečka by mě bývala určitě bavila – BFG od Roalda Dahla. Ovšem tam mě celkem nedávno předběhl Jan Jařab a přeložil to dobře a nápaditě, sebekriticky uznávám, že bych to líp určitě nezvládla.

Máš nějakou oblíbenou překladatelskou perlu? A povedlo se ti taky někdy nějakou velkou překladatelskou botu vyrobit? :-)

Perla, kterou mám fakt ráda, je „limonáda bez prezervativů“. A v seriálovém Cadfaelovi hláška, že král Stephen někde bojuje se svým bratrancem Maudem (jinak většina dílů byla přeložena dobře, ale v tomhle se tak nějak vršila jedna perla za druhou).

Ono tedy každý překladatel se občas utne, je ale rozdíl, jestli jednou za několik desítek až stovek stránek, nebo několikrát za stránku (doufám, že pařím k té první sortě). Koneckonců nejsme dědové Vševědi a u některých reálií nás nemusí ani napadnout, že by to mohlo být něco jiného, než je myšleno doslova. A když to neodchytne ani redaktor, je neštěstí hotovo… No, oddalovala jsem to, jak jsem mohla, ale nakonec to na sebe prásknu. Dodneška se můžu propadnout studem při vzpomínce na jeden ze svých prvních překladů. Ale řekněte sami, jak jsem já, jako hudební barbar, mohla tušit, že Marilyn Manson není ženská, když Marilyn Monroe ženská je? Co se, sakra, tak blbě jmenuje, no ne?  ;-) Ale zase se člověk poučí a pak ověřuje fakt úplně každou blbost.

porcelainswan

Klasika, na kterou mám potřebu se ptát všech:-): Co tě na DV přivedlo? Jak sis je našla?

A odpověď bude taky klasická ;-) – zbláznila se mi po jednom šamponu pokožka hlavy, tak jsem chtěla zkusit nějaké přírodnější metody barvení a chtěla jsem se dozvědět něco o henně. Pokud jde o dlouhé vlasy, tak jsem tehdy vůbec nevěřila, že bych je mohla mít, považovala jsem to za nesplnitelný sen z dětství. Ale jak jsem to tu tak pročítala, začalo to ve mně hlodat… Tři měsíce jsem sem chodila jenom tak nakukovat, pak jsem se registrovala, a od té doby mě tu máte.

ZaBukem2

Není to ani tak dotaz, jako spíš prosba :-), prosím, prosím, můžeš nám ukázat aktuální foto vlasů? :-)Vždycky jsi tu pro mě byla tak trochu inspirací, tak bych se ráda podívala, jak to roste a jak vypadá barva :-). A nakonec i ty dotazy, kolik máš šedin, jak na ně chytá henna, jak často barvíš a jak jsi spokojená s barvením hennou, co se šedin týče a hodláš v tom nadále pokračovat? P.S. naprosto mimo, ale pamatuji si na tvoji kamarádku Zdaliu, která byla téměř šedivá a henna jí chytala nádherně, nevíš, jestli v tom stále pokračuje? Díííííky

Díky za kompliment! A omlouvám se, já jsem s tím focením fakt hrozná. Ale šla jsem do sebe a zdokumentovala aktuální stav, fotky jsou v galerce. Akorát nějak nestíhám čerstvě nahennovat, tak je to ve vší odrostlé surovosti. A s délkou se tak nějak držím kolem toho pasu a zhruba jednou za půl roku zastřihnu (teď už je to potřeba jako sůl).

Šediny nějaké mám, ale zase až tak moc mi nepřibývají, pořád jsou to spíš jednotlivé vlasy než celá hlava. Vypadá to jako zářivě měděný melír, ale jak těch šedých vlasů není moc, ani mi to celkovou barvu až tak výrazně neprosvětluje. A henny se určitě hodlám držet i nadále, naprosto mi vyhovuje. Momentálně hennuju tak jednou za měsíc až měsíc a půl (a když je hodně málo času, tak za dva) – vždycky ob jednou to vezmu víceméně jenom u kořínků, a v mezičase hennuju celou hlavu.

Pokud jde o Zdaliu, tak jsem se nám pár měsíců bohužel nepodařilo pořádně sejít, ale henně zůstává určitě věrná. Má ovšem smůlu/štěstí, že jí vlasy rostou dost rychle, takže říkala, že barví co čtrnáct dní – alespoň odrosty. A mám dojem, že už ji přestaly bavit pokusy hennu nějak mermomocí ztmavovat a tlumit, takže barví čistou. U kořínků to má zářivější a u konců tmavší – a hrozně jí to sluší, nádherná barva a plynulý přechod.

Caithlin

Když si můžeš vybrat, sáhneš raději po přeložené knize nebo po originálu?

Jak u čeho a taky podle toho, jak jsem líná. U angličtiny sáhnu většinou po originálu a až teprve když mě zaujme natolik, že si říkám, jak by se to asi přeložilo, se začnu pídit po překladu (pokud existuje). U skandinávských jazyků, pokud ta věc byla přeložená, zpravidla sáhnu spíš po překladu, tam mi to čtení originálu nejde tak plynule. A ještě horší je to v ruštině, tam mě ke čtení originálu dokope jedině to, že ta věc nevyšla česky a já jsem na ni hrozně zvědavá. Takhle mě převezl český vydavatel Borise Akunina (ale Akunin mi provedl ještě něco horšího, jedna z jeho knížek se odehrává v moskevském podsvětí koncem 19. století a mluví se tam příslušným argotem – a já jsem docela v háji, ať se snažím, jak se snažím. Už mi ten text leží u postele víc jak rok a nejsem ani na straně 100. Smůla je, že se nezdá, že by se chystal český překlad…). No a u frániny a italštiny zvládnu tak stěží přelouskat nějaký ten reklamní text nebo článek v novinách, takže tam jsem odkázaná překlady.

Jak ti jdou irské tance, věnuješ se jim pořád?

Jojo, pořád tancuju. Nemám soutěžní ambice (ale to jsem neměla nikdy) a vystupování mi už taky stačí jednou do roka v rámci závěrečného večera naší taneční školy. Dělám to prostě pro radost – dokud to kolena a kotníky vydrží (ale zatím se tváří statečně). V září nám po dvou měsících flákání začaly zase hodiny, a ten první týden byl vážně masakr, bolelo mě úplně všechno (taky nám lektorky připravily novou posilovací rozcvičku, ufff). Ale už si zase zvykám. :-)

A ještě mě napadla jedna, myslím, že jsi někde psala o tom, že jsi měla problémy se zády, máš na to nějaká doporučení v rámci sportu atd.?

Záda pořád pobolívají a už je to nejspíš nepřejde, to k celodennímu vysedávání u počítače holt patří. Ale zase to není tak zlé – jenom zcela výjimečně se mi na pár dní něco lehce „přiblokne“, jinak cítím spíš takovou připomínku, že ty záda mám, v tancování, posilování ani jiné činnosti mi to nebrání. Alespoň jednou za měsíc si dopřeju fyzioterapii, cvičím staré osvědčené protahovací cviky (plus jsem se nechala od svojí prima fyzioterapeutky naučit pár nových), chodím jednou týdně na pilates a v rámci HIIT tréninků nezapomínám na zádové svaly. Takže moje hlavní doporučení je cvičení – a nejlíp začít návštěvou u fyzioterapeuta, který vyhodnotí různé asymetrie a dysbalance a poradí kromě takových těch všeobecných cvičení i pár cviků vyloženě na míru.

Morganna

Jaký byl největší překladatelský ořech (ať už z angliny nebo švédštiny) a jaks ho vyřešila?
Hmm, víš, že ty ořechy jdou celkem mimo mě? Tedy vždycky to nějak vyřeším, to jo, ale vzápětí zase zapomenu a pokračuju v překládání. Asi to bude tím, že nějaký vyloženě úžasný a fantastický a hodný zapamatování mě zatím nepotkal. Spíš se peru s takovými nudnými, leč nezbytnými problémy, jako například kdy by si tyhle dvě postavy měly začít tykat. A mají vůbec přejít na tykání? A jak u téhle postavy úspěšně zamlčovat několik set stránek pohlaví, aby pak odhalení, že je to ženská, bylo pro českého čtenáře stejně překvapivé, jako pro anglického? Jo, a pak je taky docela legrace překládání básniček – zvlášť když mají ilustrovat příběh, jsou rýmované a ještě si v nich autor/ka hraje se slovíčky…

A proč zrovna překládání? Jak ses k němu dostala?
Odmalička jsem moc ráda četla, takže k literatuře mám blízko. A zatímco vlastní kreativní psaní mi až tak nešlo, postupem času jsem zjistila, že překládání mi naopak docela jde. Absolvovala jsem na fakultě pár překladatelských seminářů, přivydělávala jsem si odbornými/technickými/reklamními překlady, ale chtěla jsem dělat knížky, i když jsem netušila, jak začít. Až pak jednou vedoucí naší katedry potřeboval někoho, kdo by mu přeložil jednu literárněvědnou knihu, protože mu původní překladatel vybouchl, tak jsem si zkusmo přeložila jednu kapitolu a tu práci dostala. A pak už se to tak nějak vezlo, vždycky slovo dalo slovo, někdo mě někam doporučil, v jednom případě jsem nakladatele oslovila sama (zase na základě doporučení od kolegyně) a najednou jsem měla přeložených prvních pět, deset, dvacet knížek. A mezitím jsem si taky ujasnila, že zatímco akademička budu navzdory očekávání svých laskavých pedagogů vždycky spíš podprůměrná, překladatelka bych mohla být docela dobrá – a že mě to piplání se ve slovíčkách a významech fakt baví. A tak teď dělám, co dělám. ;-)

(A taky bych poprosila o fotku hároša, long time no update :-))

Nojo, od té doby, co mám foťák, nějak nemám skoro žádné fotky, na kterých bych byla já. Ale alespoň lehký update proveden v galerce…

Máš svůj Tudů list 100 věcí, které bys do konce života ráda stihla? A prozradíš nám z něj něco?

Zklamu tě, žádný konkrétní seznam nemám. Ale pár věcí bych stihla ráda. Třeba ten zmiňovaný výlet na Island. A naučit se dřep na jedné noze a pár složitějších jógových pozic. Přeložit ještě pár dobrých knížek. A tak.

Co teď právě posloucháš za hudbu?

Playlist složený z písniček Leonarda Cohena a Anjani Thomasové, jako kulisu k práci si pouštím Jana Garbarka.

Umíš na něco hrát? :-)

Bejvávalo… Pokud jde o aktivní provozování hudby, tak nejradši zpívám. Nijak úžasně, ale zase všichni kolem neprchají v děsu a psi v širokém okolí nezačínají výt. Taky jsem chodila dvanáct let na klavír (z toho tak deset a půl roku bylo téměř výhradně na nátlak rodičů ;-) ) a na absolventském koncertě jsem si střihla část Bachova Italského koncertu. Ale to už je pětadvacet let. Pak jsem hrála pár let jen tak nesystematicky, pak jsem se odstěhovala od klavíru. Takže když jsem na něj před pár měsíci u známých asi po deseti letech znovu sáhla, zjistila jsem, že už ze svého starého repertoáru nic nezahraju (fakt překvápko ;-)). Ale třeba se k hraní na stará kolena, až už nebudu moct tancovat a bude víc času, zase vrátím.

Taky jsem hrávala na kytaru – velmi amatérsky, až na pár vydřenejch vydrnkávacích věcí to bylo většinou takové ty zcela primitivní doprovody k písničkám. A samozřejmě jsem se učila na zobcovku, nijak soustavně, ale při troše snahy na ni vyloudím, co potřebuju.

Ovšem ze všeho nejlíp mi jde drnkání na nervy svého okolí, se vší skromností musím připustit, že v tom jsem vážně virtuoska.

A nyní je čas jmenovat kandidáta/kandidátku na další rozhovor, takže předávám žezlo… Jitt. Protože patří k lidem, kteří jsou dle mého názoru velmi inspirativní a kvůli kterým se na tenhle server moc ráda vracím.

 Foto (C) Titania

 (C) Dlouhevlasy.cz, Titania, 2014. Publikování části nebo celku na jiných webech je přísně zakázáno, možné POUZE na základě písemného souhlasu dlouhevlasy.cz ( Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny )     

Komentáře (11)

...
napsal ilona , říjen 07, 2014

Titánie - díky za všechny odpovědi.Supr rozhovor

...
napsal Caithlin , říjen 07, 2014

Krásný rozhovor, moc jsem se na něj těšila a nezklamal...a teď se zase můžu těšit na další

...
napsal Morganna , říjen 07, 2014

To je ale boží slovní průjem! Nezklamalas!

...
napsal egle , říjen 07, 2014

Super odpovědi, moc dobře se to četlo Ale ukecaná jsi teda slušně, to se musí nechat

...
napsal Clondyk , říjen 08, 2014

Parádní počteníčko

...
napsal vesper , říjen 09, 2014

Moc příjemné počtení! =)

...
napsal Titania , říjen 10, 2014

Díky, lidičky, jsem ráda, že jsem vás neunudila k smrti !!! Morgyš, Egle - nojo, ukecaná jsem pořádně, a aby to bylo zajímavější, tak někdy pro změnu komunikuju jedno-, maximálně dvouslabičně. Ale to by u rozhovoru asi neprošlo...

...
napsal astrid , říjen 11, 2014

Parádní rozhovor, četla jsem s velikou chutí!

...
napsal Titania , říjen 12, 2014

Díky!

...
napsal Bonemína , leden 01, 2015

Jejda, koukám, že ten příspěvek jsem na podzim sice napsala, ale neodeslala Takže ještě jednou moc díky za odpovědi. A z Marylin/Marylina si nic nedělej, měla jsem stejný zásek s hercem Mandy Patinkinem

...
napsal Titania , leden 07, 2015

Díky, Bone!
A jo, ty chlapi zatracený prostě klamou tě... teda jménem. By se jim ty holčičí jména měly zákonem zakázat - nechceš v této kauze něco podniknout?

Napište komentář

Jméno

Koment

Opište písmena z obrázku

Přidej komentář