-Kdyby věřila v Boha, modlila bych se:

Nejbližší,

dotkni se mě svojí láskou,

zahlť mě Tvým světlem

a oslep mne jím,

ať již nevidí;m nic jiného

než Tvé nekonečné dobro,

ať již nevidím tento svět

plný hněvu a tak temný.

Zab mne,

můj nejbližší Příteli,

láskou mne zab!

...

-Ale protože nevěřím, budu  sedět u okna a budu daleko za obzorem ve svých myšlenkách v dávno utišeném smutku.

-Taky někdo zanechal v někom takový hluboký dojem, že i po smrti se zdá pozůstalým stále živý? Už je to dva roky a ty jsou jako nějaká chvilka snění; za chvíli musím zase jít, ale radši ještě zavolám, protože jsem nestihla doobědvat a nestihnu to včas. A tak je to každý týden, takový fantomův syndrom - člověk má pořád pocit, že část společenského života přirostlá k duši je pořád živoucí, ale přitom to bolí, protože to není. Bolí to, co už není. Bolí to proto, že to, co už není, bylo součástí mě. ---Jako vezmou-li někomu nohu. 

-Nám bylo vzato pár hektarů ráje zákonem přírody. Ráj nemusí nastat nutně po smrti. Možná si ho musíme hledat na zemi (věčná je jedině hmota - "Hmota jsi a ve hmotu se obrátíš" se praví) a když už si ho někteří najdou, je jim nemilosrdně zničen, aby hledali a objevovali dál. Víra je možná taky ráj - víra v to, že nějaký ráj bude.

-Taky bych se chtěla točit jako derviš v bílých šatech a při tom umřít v lásce Milovaného, jako jeho nevěsta. Nebo být květem bílé Kaly a zemřít v rukou nevěsty ve jménu hledání ráje v manželství.

-Takže teď jsou stromy, keře a tráva ještě zelenější, květiny ještě barevnější a vůně ještě intenzívnější. A ptačí zpěv připomíná smích cvičených hlasivek a tremola na konci klaviatury, které mám v hlavě jako fantomův syndrom a já neumím říct sbohem.

-Možná že kdybych řekla dovedla říci sbohem, dala bych sbohem zbytku krásného, co tu zbývá. 

-Nehřeje mě láska Aláhova, ale pocit věčnosti - jsme malou hmotnou součástí vesmíru a tak budeme všichni navždy spolu... ehm... alibismus(?)