Snažím se na něj nemyslet. Moc to ale nejde.. Vím, že mě nehce. Dle jeho slov nemá čas a ani náladu. Na mě... Snažím se fungovat, žít, ale nejde to... Beztak mám poslední dobou asi štěstí na to, že toprostě všechno padá a nevychází. Užuž jsem si myslela, že jsem našla někoho, kdo by mi to srdíčko vyléčil, aspoň trošičku. Ale zlomil ho ještě víc.. 
     S Jirkou, mým přítelem a snoubencem, je to taky divné. O víkendu se ukázal jako sobec... Beru totiž antidepresiva a léky na spaní. A jelikož jsem od pátku do neděle u Jirky v Mostě, tak je musím tahat s sebou. No a já je samozřejmě zapomněla doma. Přišla jsem na to až večer. A reakce Jirky? Budeš hold bez nich. Takže jsem usnula až v sobotu v deset ráno a zmeškala narozeninovou oslavu jeho mamky, na kterou jsme pekli dort. Bylo mi blbě, hlava bolela, do toho klid moc nic... Ale snažila jsem se držet, i když zuby nehty... 
V neděli mě měl Jirka odvézt domů, ale měl vybitou baterii v autě... Byl naštvaný. Chápu. Ale když na mě vyjel s tím, že se baterka za hodinu nenabije a on mě pak bude muset odvézt domů pozdě a zas půjde spát o půlnoci a ráno vstává do práce, tak mě to naštvalo. Navíc dle něj jsem prý v pohodě a bez léků to do pondělí zvládnu.. Haha.. 
Nakonec jsem se fakt naštvala a šla na autobus, který mě odvezl na vlakáč. Naštěstí mi naproti k nám na nádraží přijela mamka s bráchou. A reakce Jirky? Můžu za to já, že prej jsem na něj vyjela, jako kdyby za to on mohl! Ale to, že je mu putna, jak mi je, když jsem bez léků, to už nezmíní... 
     Prostě to nedávám. Až budu mít našetřeno, sehnané bydlení a práci, tak jedu do Kutné Hory... I když tamní přátelé se taky ukázali v nehezkém světle :(