Možná pro někoho nesrozumitelně, píšu prostě tak, jak to cítím.

     Hodně z vás mi chválí fotku, kde jsem se svým přítelem Jiříkem. Ano, sluší nám to, děkuji. Ale...
     Loni jsem se zamilovala. Je mu 19, tudíž o 7 let mladší jak já. Není to krasavec. Ale pro mě je "dokonalý". Poznávali jsme se po netu - oba jsme ve stejné skupině. Šlo to pomalinku a vlastně rychle. Líbil se mi už dlouho, asi tak rok, ale až za ten rok jsem se odvážila mu napsat. Vyměnili jsme si čísla a šlo to hopem. Vyměňovali jsme si fotky, kecali přes webku, hráli po netu prší a pak přišlo "mám tě rád" a nakonec "miluji tě". A já to všechno přijala a zamilovala se. Jenže to nevydrželo ani celý měsíc a bylo po lásce. Z jeho strany. Stal se vůči mě zlým. A já se cítila, no, nepopsatelně. 
Sama to nechápu, jsem zadaná, zasnoubená, měla bych být spokojená, ale zamiluji se do někoho, koho znám pouze přes net.
Snažila jsem si ho zprotivit, ač to vždy fungovalo, tady nijaký úspěch. Zavrtával se hlouběji a hlouběji. 
Nedávno přišel zlom. Napsal mi, že byl zlý proto. že chtěl být sám a myslel si, že bych to jinak nebrala. A taky, zda nechci začít od začátku náš vztah, že mu chybím. Nutno podotknout, že se změnil, přestal kouřit i hulit. Prostě že chce začít od začátku, že chce mě mít zase rád. Řekla jsem mu, že si to u mě podělal svým chováním a že se přece láska nedá naučit. Pak jsem ho poprosila, aby si vše rozmyslel, že netoužím mít opět srdce na milion částí. Souhlasil.
No a převčírem jsem se ho ptala, jak se rozhodl a on opáčil, že přemýšlel a než se do něčeho nutit, necháme to volně plout.
     Jenže já se bojím. Neskáču radostí, není mi lépe. Srdce je šťastné, ale já ne. Bojím se, že to všechno dělá jen pro vlastní požitek. Že mu na mě nezáleží a nikdy ani nebude. I přes to všechno ho miluji. Miluji ho tak, jak nikoho před ním. Hlubokou láskou.
     Jenže jsem s Jirkou. Nebydlíme spolu, vídáme se o víkendy u jeho rodičů a tam beztak nejsme sami. A já nevím, co chci. Zda bydlení s Jirkou a nebo odejít do Kolína, být blíž té skupině a Lukášovi. A být sama. 
Ač se sebe sama ptám, odpovědi nepřichází. 

    Jirka je super kluk, mám ho v srdíčku, ale je tu plno věcí, co prostě nedávám.  Řekl dost věcí, kdy mi schodil sebevědomí, i když vím, že si to prostě neuvědomuje. 
Poznal mě jako štíhlou a teď jsem díky lékům kulička. A vím, že se mu to nelíbí. I jeho mamka mi to předhazuje. A Jirka se nevyjádří přímo, ale pak to vyštěkne v tu nejblbější chvíli. A Lukáš? Poznal mě takovouhle a nikdy neřekl nic špatného, právě naopak! 

     Nevím, co dál. Zda být v jistotě a ne zrovna š'tastná anebo risknou nejistotu, ale třeba to štěstí najít. A najít hlavně zase samu sebe. 

Prostě nevím :o/