Knižní ukázky

[astrid]

Z toho si nic nedělej, Ilon. Taky už se mi tu párkrát stalo, že jsem se po odtajnění názvu chytla za nos, že jsem přece ten titul četla, a přece mi z ukázky hned nesvitlo...
Naopak Ti dík za tip - na "Jako zabít ptáčka" jsi mě vlastně upozornila Ty, když jsi před nějakým časem dávala příspěvek do "doporučítárny". Pochopitelně se mi knížka moc líbila.

[ilona]

Konečně ukázka .


Bernard byl ten vysoký pořízek s vlasy zastřiženými na
temeni do rovinky a s úhledným blonďatým knírem. Vypadal
jako švédský policajt, který šel kvůli chabrus nohám
předčasně do penze. Na sobě měl záchodově modrou košili a
kravatu, která byla červená, ale tak nějak ne dost. Klidně by
si mohl nechat na čelo vytetovat „natvrdlej", ale to by na něj
bylo moc nápadité. Bernard se nervózně usmál a začal.
„Ázembér nór azém sótpo védny zá komíny kasijón a..."
Do prdele, řekl jsem si, netvrdil Jean-Marie, že jednací řečí
bude angličtina? Jak to, že tu někdo může klidně mluvit
rumunsky? Bernard Bukurešťský drmolil stejně
nesrozumitelně ještě pár minut a zakončil to něčím, co podle 18
výrazu na jeho tváři, připomínajícím akutní zaražení větrů,
bylo nesmírně důležité: „Nézmyr néze téšymna nášys pólup
raci."
Tak moment, napadlo mě, já sice žádný jazyk, kterým se
mluví na Balkáně, neznám, ale tomuhle jsem rozuměl.
Nesmírně se těší na naši spolupráci. Ježíšku na křížku. To
byla angličtina, ale jiná. Než jak jsme ji zatím znali.
„Díky, Bernarde," pravil Jean-Marie a povzbudivě se usmál.
Že on vybral toho nejděsnějšího paťhu, aby jeho výtečná
angličtina tím víc vynikla! Aspoň doufám. „Teď ty, Marku."

Marc byl ten plešatý a hubený. Na sobě měl tmavošedou
košili, u krku nedopnutou a hlavně nevyžehlenou. Pak se
ukázalo, že strávil několik let na jihu USA, následkem čehož
získal huhňavý a šišlavý jižanský přízvuk, asi jako Scarlet
0'Harová, která se důkladně zlískala pastisem. „Hjá zemve
dou číaj tý," povídá.
„Dou číaj tý," souhlasil jsem pro jistotu, i když jsem netušil,
o čem to sakra mluví. Ale to prostřední slovo je nejspíš čaj.
Aspoň mluví k tématu.
„Hjo. Hynfómačí techlogje," rozvedl to Marc. „Aha, I. T.,"
rozjasnilo se mi. Vedoucí aj tý! Marc se na mě zlostně
kabonil. „Mluvíte výborně anglicky," dodal jsem honem.
„Strávil jste ve Státech dlouhou dobu?"
„Páh hrokůch zem prahoval v pošťovačí hfyrmě v Etlentě. V
oddělení haj tý, pchyrozeně." „Pchyrozeně," souhlasil jsem.
„Díky, Marku. Stéphanie?" Jean-Marie si své role
ceremoniáře užíval.
Stéphanie byla ta blondýna s vystouplou bradou. Přízvuk
měla silný a francouzský, gramatiku katastrofální, ale já se
už začínal nalaďovat. Stéphanie měla na starosti „nákyp a
odpít" (nákup a odbyt) pro hlavní, masozpracující část firmy,
a teď byla „velysé" ráda, že byla „pověšená nákypováním a
odpíváním" i pro projektovaný řetězec „englických čajových
selůnů".
Na první pohled pro ni bylo stejně vyčerpávající mluvit, jako
pro mě ji poslouchat, a pohled, kterým po krátkém exposé
obmyslela Jeana-Marieho, jako by říkal: „Tak jsem teda těch
padesát kliků udělala a doufám, že to bylo k něčemu, ty
hajzle sadistická." „Děkuji, Stéphanie. Nicole?"

Ta druhá žena, ta tmavší a s kratšími vlasy, mluvila tlumeně,
ale velice jasně. Měla novému projektu dělat finančáka, což
ostatně dělala i pro celou firmu.
„Vy jste žila v Anglii, že ano, Nicole?" řekl jsem. „A vůbec
ne krátce, podle vašeho přízvuku." Kancelářské pravidlo
číslo jedna: finančákovi vždycky lichotíme.
„Ano, můj mánšel byl Angličan," opáčila s melancholickým
pousmáním. Propána, tak je vdova, anebo rozvedená? Teď
není vhodná doba se na to ptát.
„Nenech se Nicole oklamat," ozval se Jean-Marie. „Vypadá
jako laskavost sama, ale má srdce z ocele. Proto taky jsou na
tom naše finance tak dobře. To ona je tu skutečný šéf."
Nicole se zarděla. Usoudil jsem, že tady bude nějaký
zádrhel. Nějaké neopětované city.

[ilona]

[ladyquerida]

Ukázku neznám, ale pobavila

[Portos]

Nic mi to neříká.

[ilona]

Stephen Clark, Merde! Rok v Paříži. První díl, líbíl se mi asi nejvíc.


Pokračuje Portos .

[Portos]

Díky. Tak tady to je:

V Carminově pokoji bylo ten večer bez jeho přítomnosti ticho. Haven se po špičkách vplížila dovnitř, popadla jeho oblíbený polštář a utekla k sobě. Vylezla na postel a přitulila se k němu. Zůstala na něm jeho vůně, která ji zahalila jako hřejivá deka.
Haven zavřela oči a modlila se, aby spánek přišel brzy.
Druhý den ráno se pokojem rozlehlo hlasité bušení. Haven vyskočila z postele, když k ní skrz dveře pronikl Dominikův hlas. ,,Vstávat a cvičit!"
Podívala se na hodiny - pár minut po sedmé. Když Dominik zabušil znovu, otevřela mu a on se na ni zářivě usmál a zvedl obočí. ,,Tos byla večer tak unavená, že ses ani nepřevlíkla?"
Podívala se na sebe a uvědomila si, že má ještě včerejší oblečení. ,,Zapomněla jsem. Proč jsi vzhůru tak brzy?"
,,Protože umírám hlady. Na řadě je snídaně."
,,Chceš, abych ti něco připravila?"
Zasmál se. ,,Jasně, že ne. Sakra, holka, jsi vůbec vzhůru? Opravdu si myslíš, že bych tě vytáhl z postele, abys mi uvařila? Jdeme na snídani... jen ty a já."

Jídelna Crossroads Diner byla nacpaná k prasknutí, když tam dotazili, ale k velkému zděšení některých čekajících hostů dostal Dominik okamžitě stůl. Haven si prošla jídelní lístek a objednala si francouzský toast, zatímco Dominik na servírku vychrlil celý seznam: vejce, slaninu, klobásy, palačinku, ovoce a topinky. Nepřekvapilo ji to, protože byla na jeho apetit zvyklá, ale on se i tak rozpačitě usmál. ,,Co na to říct? Jsem pořád ještě ve vývinu."
,,Myslím, že už jsi velký dost, Dome."
Zasmál se, vyhrnul si rukáv a zatnul hubený biceps. ,,Ale potřebuju palivo. Tyhle zbraně jsou jediný, co mám, a ty jen tak samy od sebe nenarostou, sestřičko."
,,Sestřičko," zopakovala po něm.
,,Jo," řekl. ,,Jednoho dne to třeba bude oficiální, až si vezmeš mýho pitomýho brášku."
Při tom pomyšlení se usmála.
Servírka se vrátila se snídaní a oba se do ní pustili. Navzdory skutečnosti, že tu byl neuvěřitelný hluk, jejich stůl obklopovalo příjemné ticho.
,,Napadlo tě někdy, že to bude takhle?" zeptal se Dominik po pár minutách.
,,Jak takhle?"
Mávl vidličkou ve vzduchu a ukázal všude kolem nich. ,,Takhle. Přijet sem, žít tu, získat rodinu, potkat Carmina. Tohle všechno, naprosto skutečný. Pomyslela sis někdy, že by se to mohlo stát?"
Zvažovala jeho otázku a on si dal mezitím do úst další sousto. ,,Máma tvrdila, že bych takhle nějak skončit mohla, ale já měla za to, že vzhledem k životu, jaký jsem vedla, mi nezbývá než si na něj zvyknout."
,,O tom bych mohl vyprávět," řekl Dominik. ,,Vědělas, že jsem adoptovanej?"
To ji zaskočilo. ,,Ne."
,,Jo, vážně. Moji skutečnou mámu... no, ne, Maura byla moje skutečná máma ve všech směrech, jaký tě napadnou. Ale ženu, která mě porodila, znásilnili, a výsledkem jsem já."
Haven poklesla brada. ,,Já byla počata stejně."
,,To mi došlo," řekl. ,,Vidíš, moc se od sebe nelišíme. A vlastně nikdo z nás, když na to přijde. Jedinej rozdíl je, že moje máma na mě narazila v pravej čas a zachránila mě před tím, co se mohlo zvrhnout v katastrofu. Celou dobu přemýšlím, kde bych byl, kdyby si mě nevzali k sobě."
,,Měl jsi štěstí."
,,To ano," souhlasil. ,,Ty a Carmine se taky tak moc nelišíte. Můj bratr je rozmazlenej hajzlík - to proto je tak vybíravej. Všichni ho vždycky obskakovali. Neříkám, že jsem byl zanedbávanej, protože to není pravda, ale Carmine měl takovou pozornost, jakou já nikdy řešit nemusel."
,,Jakou pozornost?"
,,Pozornost, od, ehm... tátovejch přátel." Rozhlédl se kolem sebe, jestli někdo neposlouchá. ,,Na mých křtinách, když jsem byl malej, bylo kolem dvaceti lidí. Bylo to uvolněný, taková malá domácí slavnost. Carminův křest byl pár měsíců po mým a přišly na něj stovky lidí, aby mu projevili úctu. Musel se najmout catering a pořádalo se to v sále, kde se dělaj velký recepce."
Haven se zamračila. ,,To je hrozné."
,,Ani ne," řekl. ,,Jsem si jistej, že jsem tehdy žárlil, ale svýmu bratrovi nezávidím. Ještě než se naučil chodit nebo mluvit, už mu ostatní plánovali budoucnost. Jsem vděčnej, že jsem nikdy nezažil takovej tlak."
,,Proč on?" zeptala se. ,,Proč ne ty?"
,,Protože on je tátův syn a DeMarco, a to je to, na čem jim záleží - italská krev." Odmlčel se. ,,Nebo jim o to tenkrát alespoň šlo. Teď už si tím nejsem jistej. Ale i tak, k tomu, co jsem říkal. Carmine je rozmazlenej, ale hluboko uvnitř je to pořád malej vyděšenej kluk, kterej se snaží přijít na to, kam patří, tako ty jsi ta, co hledá ve světě svý místo. Vy dva vlastně hledáte stejnou věc."
,,Myslíš?"
,,Já to vím," řekl. ,,A máma by to nazvala osudem."

[astrid]

Bohužel... Netuším.

[*Housenka]

Též nevím.

[Nicole]

Vůbec netuším. Možná nějaká moderní upírská sága?