Porcelainswan: Článek plný zázraků přírody, které doma chová Wentyl, si právě můžete přečíst!  

Mé chovatelské začátky a potkaní miláčci

Když se nad tím zamyslím, v podstatě odjakživa jsme doma měli nějaká zvířata, ať už to bylo akvárium s rybičkami, kanárci, kočky…Snad nikdy u nás nebylo hluché, „bezzvířecí“ období. Měla jsem v podstatě velmi úrodnou půdu k rozvíjení dalšího zájmu o zvířata. Můj děda je akvarista, léta choval a šlechtil rybičky, choval okrasné ptáky a celkově má k přírodě blízký vztah. Moje máma se „potatila“ a já jsem v podstatě to stejné, jen v bleděmodrém. Už v poměrně útlém věku mi rodiče svěřili vlastní zvířátka, venčili jsme s kamarády na louce morčata a králíky, měnili jsme mezi sebou v zavařovačkách paví očka, stejně jako se měnili pokémoni. Postupem let, především v pubertě, se to samo sebou ještě „zhoršilo“ a tehdy jsem poprvé narazila na první překážku u rodičů, když jsem si chtěla pořídit zvířátka, která mám velice ráda a která mi rychle přirostla k srdci – potkany.

Potkani jsou bezpochyby jedni z nejlepších mazlíčků, které jsem kdy měla. Jistě mi dají za pravdu zdejší potkanáři, kterých je zde, jak jsem si všimla, požehnaně. Jak milá, vděčná a nenáročná zvířátka to jsou a kolik radosti může tak malý tvoreček člověku dát. Tento názor se mnou ale moje máma jaksi nesdílela a táta, který obecně ke zvířatům nijak výrazně netíhne, už vůbec ne. Moje prosazení chovu potkanů v naší rodině proto z počátku vypadalo dost beznadějně a proto jsem někdy ve třinácti letech nasadila (mimochodem velmi účinnou) léčbu šokem. Ve zverimexu jsem si cestou ze školy koupila standardní černobílé potkáně – samičku, a s knedlíkem v krku se odhodlala pro nastolení anarchie vůči rodině. A reakce? Když na mámu z krabičky vykouknul čumáček s výrazem „nejezte mě, jsem na to příliš roztomilý“, rychle názor změnila. Sice se dlouhou dobu snažila tvářit znechuceně, ale já jsem moc dobře věděla, že jí potají nosí dobroty, a brzy se tak počet mých potkanů začal rozšiřovat. 

Nedokážu říct, zda jsou potkani jako mazlíčci lepší spíš samečci nebo samičky. Měla jsem obě pohlaví a každé má své pro i proti. Samičky jsou dle mého názoru čilejší, drobnější a celkově dost aktivní. Kdykoliv jsem prošla kolem jejich klece, hned visely na šprušlích a chtěly ven. Kdybych je měla nějak pojmenovat, tak určitě tryskomyši. Oproti tomu kluci, nebo alespoň moji kluci, vždycky byli docela leniví, měli rádi svůj klid a pelíšek a dalo se s nimi mnohem lépe mazlit. Byli jedinci, kteří se nechali vyhladit do úplné placičky, položit na záda a drbat na břiše. Holky byly v ruce spíš jako mýdlo, co se hned začalo kroutit a utíkat.  Na rozdíl od kluků ale nejsou tolik cítit, zvlášť pokud jich má člověk skupinu, je rozdíl znát. Co se týče jednotlivých povah, je každý „myšák“ originál, stejně jako lidé. Nikdy se mi nestalo, že bych měla dva povahově stejné potkany. Nejraději jsem měla samozřejmě ty „tahací“, rozmazlené a kontaktní. Měla jsem ale i velmi čilé, nebo plaché a dokonce jednoho agresivního potkana, na kterého si na veterině museli brát rukavice. Pokud byste si chtěli tato zvířátka také pořídit, je velice důležité, abyste nechovali pouze jednoho, ale minimálně dva, lépe skupinku. Pro potkany je tohle opravdu potřebné, protože jsou to velice sociálně založená zvířata a o samotě by jim dobře pravděpodobně nebylo. Člověk jim společnost vlastního druhu nahradit nedokáže a samota je pro ně velmi stresující. Měla několik měsíců jednu samici o samotě, protože její spolubydlící, kterou jsem měla zamluvenou v chovatelské stanici, se ještě ani nenarodila a tak jsem musela čekat. Kromě toho, že osamocená potkanice celkově nevypadala moc vesele, ukousla si vlivem samoty asi dva centimetry ocasu, kvůli čemuž pak nemohla nešťastnice s rodokmenem na výstavy.

Ač jsou potkani úžasní a dalo by se říct, že patří mezi moje nejoblíbenější zvířata, s jejich chovem jsem se rozhodla postupně skončit. Během prvních pár let zkušeností  jsem si nemohla nevšimnout jejich zásadního a velkého nedostatku – zdraví. Rukama mi prošlo mnoho potkanů a můžu prohlásit, že jen mizivé procento z nich umřelo stářím. Valné většině, skutečně tak sedmi potkanům z deseti, se nejpozději do dvou let věku začaly objevovat nádory, na které trpí, řekla bych, že vlivem laboratorního šlechtění, až extrémně často. Zbylé kusy skolila buď mrtvice, nebo zápal plic, na který jsou náchylní podle mého nejvíce hned za nádorovými onemocněními. Jen málo se jich dožilo tří let. Rozhodně bych tím ale nechtěla nikoho od chovu těchto hlodavců odrazovat - i u nás jsou chovatelské stanice, které se snaží potkaní krev „ozdravit“ přísnou selekcí a přiléváním krve divoké. Čistě divoké potkany bych doporučila spíš zkušenějším lidem, jsou opravdu hodně akční, nicméně dají se sehnat a nemám s nimi špatné zkušenosti. Problémy se zdravím se jim vyhýbají.

 Vodní havěť

Další mojí chovatelskou zálibou je akvaristika, ke které jsem nadšení zřejmě podědila. Mám ráda především akvária hojně zarostlá zelení a biotopová akvária, zejména zaměřená na Jižní Ameriku. Největší slabost však mám pro bojovnice pestré, u kterých mám jisté sklony k sběratelství a ke kterým tíhnu nejen kvůli jejich vzhledu, ale i nenáročnosti. Mrzí mě, že se ohledně jejich chovu šíří mnoho mýtů a omylů, kvůli kterým tyto krásné rybky přicházejí dost často k újmě. Vyloženě alergii mám na tzv. „bettária“, což jsou akvária o objemu zhruba 2-7 litrů a prodávají se v obchodech s chovatelskými potřebami přímo pro chov bojovnic. Prodejci často argumentují tím, že jsou betty vyšlechtěné pro život v malém prostoru, že jsou špatní plavci, že jim to stačí apod., což je nesmysl. Bojovnice pestrá (Betta splendens) žije v mělkých stojatých vodách jihovýchodní Asie. Typický biotop, ve kterém žije je zarostlá v tůňka, rýžové políčko apod.  Je sice pravda, že k životu nepotřebuje nikterak velkou nádrž, rozhodně bych je ale nedávala do akvária menšího než je 20 litrů. Bojovnice ale v bettáriích strádají především kvůli tomu, že se do takto malého prostoru nedá umístit technika, jako je filtrace a topení, a jelikož pro jejich úspěšný chov platí pravidlo „teplá a čistá voda“. Nikdy v těchto „nano – mučírnách“ dlouho nevydrží a po čase (řádově do několika měsíců) hynou zpravidla na bakteriální rozklad ploutví. Pokud se vám tyto překrásné rybky líbí, určitě neváhejte, udělají vám spoustu radosti. Jsou skutečně nenáročné a není víc uklidňující pohled, než na krásné akvárium plné rostlin a barevných rybek. Já osobně raději koukám do akvária, než na televizi.

Pokud byste chtěli mít v akváriu nějakou zajímavou potvůrku, jako třeba žabičky, je ideální i pro začátečníky drápatečka malá (Hymenochirus curtipes).  Můžete jí dát i mezi ostatní rybky, které nebude požírat (vyjma drobného potěru, ten slupne hravě). Zajímavé na této drobné žabce pocházející ze střední Afriky je, že žije pouze ve vodě a nepotřebuje proto souš, na kterou by vylézala. Velice důležité je ale zamezit jejímu vyskočení, tzn. mít na akváriu kryt nebo krycí sklo a utěsnit i škvíry, kudy vedou kabely od techniky. Nejednu žábu jsem takhle našla usušenou - bez vody rychle umírá. Krmit je vhodné mraženou nebo živou potravou, jako jsou nitěnky a larvy komárů, v nouzi sežerou i kousek naškrábaného rybího masa. Pozor, nezaměnit s drápatkou vodní (Xenopus laevis), která je větší než drápatečka a ryby v akváriu by pravděpodobně sežrala, proto se chová samostatně.

Poněkud vyšší „level“ akvaristiky je chov sladkovodních rejnoků rodu Potamotrygon. Tito krasavci žijí V jižní Americe, konkrétně na fotce je rejnok Potamotrygon motoro royal marbled z Kolumbie. Fascinující na těchto parybách je pro mě hlavně jejich stáří. Nejstarší nalezená fosilie rejnoka, která se prakticky nelišila od dnešního, je 400 milionů let stará. Všechny „živoucí fosílie“, jako krokodýli nebo latimérie jsou proti nim utřinosové. I dinosauři jsou o polovinu mladší.  Navíc jsou to poměrně inteligentní zvířata, která rodí živá mláďata. K jejich chovu jsou ale zapotřebí jisté zkušenosti s akvaristikou, také hodně místa a velice čistá voda, k čemuž je potřeba dražší technika.

Další chovatelský okruh, který stojí za zmínku, je teraristika. Dokonce mám pocit, že jsem i zde zahlédla pár lidí, co má doma nějaké to šupinaté zvířátko. Zhruba ve dvaceti letech mi přestala chlupatá, nenáročná a pro mě už strašně známá zvířena (jako potkani, morčata, králíci, rybičky, apod.) stačit, a náhodou mi do oka padly fotky pralesniček rodu Dendrobates, což byl prakticky první impuls, díky kterému jsem se nadchla pro terarijní zvířata. Moje první tera zvíře ale nebyly tyto překrásné tropické žabky, ale kupodivu pavouk, přesněji tropický stromový sklípkan Avicularia versicolor, kterého mi daroval kamarád k narozeninám. Pavouci nikdy nebyli moje nejoblíbenější zvířátka, ale zjistila jsem, že je tento druh skvělý nejen svým zbarvením (na fotce je mládě po třetím svleku), ale i nenáročností, a pro člověka (nealergika) je prakticky s nulovou toxicitou. Nekouše, ani když ho člověk zmáčkne, nebo otravuje rukou.  Spíš se dá na útěk, ale agresivní není, takže doporučuji všem pavoučím sympatizantům. V mládí je tento sklípkan azurově modrý, postupem času - s každým dalším svlekem - se mu na zadečku vybarvuje bílá kresba.  Když začne dospívat, mění barvu z modré na zelenou hlavohruď s vínově červenýma nohama.

Na pralesničky jsem si na nějakou dobu nechala zajít chuť, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych jejich chov, jako terarista - začátečník zvládla. Moje největší fobie byla, že bych svojí neznalostí zahubila nějakého chovance, proto jsem hledala nenáročné a „blbuvzdorné“ druhy zvířat. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem se do chameleonů. Nejvhodnějším jsem shledala drobného chameleonka Rieppeleon brevicaudatus, který je dle mého názoru vhodný pro začátečníky, protože nepotřebuje UVB záření k syntéze vitaminu D3 a k následnému vstřebávání vápníku, což začínající chovatelé mnohdy nevědí a jejich chameleon jemenský, který je nejběžněji chovaným chameleonem, po čase umírá na křivici. Rieppeleon brevicaudatus patří mezi takzvané nepravé chameleony a dorůstá velikosti jen do 7 cm. Pochází z Tanzanie z oblasti tropických mlžných lesů, kde žije v podrostu při zemi a ve spadaném listí. Co se týká chovu, jsou opravdu nenároční. Díky svojí velikosti nepotřebují velké terárium a díky původu není třeba přitápět, bohatě jim stačí pokojová teplota. Naopak při teplotách dlouhodobě nad 26°C hynou. Terárium by mělo být dobře odvětrané (alespoň mřížka pod dvířky a celý síťový strop) a je třeba ho jednou, nebo dvakrát denně porosit, abychom udrželi optimální vlhkost. Já jsem získala trio – samec a dvě samice z importu. Zdá se, že se jim vyhnuli paraziti, na které zvířata z přírody hojně trpí. Momentálně vídám samice hrabat díry na snůšky. Nevýhodou může být pro někoho jejich krmení, protože se živí hmyzem o velikosti do 1 cm, spíš však menším. Další nevýhodou je jejich poměrně krátký věk.  Samec žije asi tři roky, samice méně z důvodu častého kladení.  Pokud uvažujete o pořízení chameleona, je tento druh skutečně tím pravým do začátku. Člověk by měl ale vědět, že chameleoni obecně jsou zvířata spíš na koukání, a ne jako mazlíčci. Jsou to velicí „stresáci“ a braní do rukou často špatně snáší a v důsledku dlouhodobějšího stresu by mohl chameleon i uhynout. Rieppeleoni dávají stres zřetelně najevo změnou zbarvení do šedé a ztrátou kresby na bocích, v silně stresových situacích jsou prý schopní dokonce upadat do akineze, také při braní do ruky vibrují. Proto si neberte z fotky příklad, je to spíš jen pro porovnání velikosti.

Ač jsem srdcem „myšařka“, zanedlouho jsem začala pokukovat po chovu hadů mého přítele, který chová především „jedáky“. Tak dlouho jsem chodila šmírovat do haďárny, až zřejmě usoudil, že je vhodná doba na pořízení mého prvního hada, s čímž jsem jednoznačně souhlasila. Rozhodně bych ale nečekala, že mým prvním hadím chovancem bude zmije. Bylo to ale vcelku jasné u čeho začnu, protože dotyčný druh Atheris squamigera, neboli zmije stromová, je mým nejoblíbenějším a považuji tyto hady za nejkrásnější, které znám. No řekněte, nevypadají, jako dráčci? Co mě na nich naprosto fascinuje, je jejich neuvěřitelná barevná variabilita. Mohou mít zbarvení od zelené, žluté, oranžové, přes červenou, modrou a šedou, až po hnědou a černou. Také mohou mít různé tygrování. Však koukněte na fotky:-) Tato paleta ale není výsledkem šlechtění, jako například u hybridních forem užovky červené. Tito krásní hadi jsou takto zbarvení i v přírodě. Jejich domovinou jsou deštné lesy střední Afriky a dorůstají zhruba do 60cm délky. Mým velkým snem je momentálně sehnat černou squamigeru. Byla jsem sice trochu vhozená do vody, ale musím říct, že jsou to klidní a pohodoví hadi, na rozdíl od jiných hadů u nás. Zvykla jsem si i na krmení myšími holaty, které si „squámy“ berou z pinzety, což je u mě, řekla bych, veliký úspěch. Tohoto hadíka bych ale začátečníkům určitě nedoporučila, mají poměrně silný jed, poškozující cévy, způsobující rozpad krevních kapilár, lokální nekrózy a selhávání ledvin. Měla jsem tu čest vidět pár uštknutí od zmijí rodu Atheris a musím říct, že to moc hezky nevypadalo a co tak dotyční říkali, nebylo to ani moc příjemné.  Takže nesahat, jen se dívat!:-) Tito hadi také bývají často náchylní na respirační onemocnění, proto bych je řadila mezi o něco náročněji udržitelné druhy a začátečník by s nimi mohl mít problém. Chov squamiger je však podle mého názoru silně návykový a jejich sbírka se rychle rozrůstá.

  Koukám, že jsem se nějak rozepsala, proto zde raději skončím, ať Aha neřve:P Můžu dát dohromady „zvěřinec - díl dvě“, protože jsem zde nepředstavila ani polovinu zvířat, co máme doma, ale to záleží, jestli se bude článek líbit. Mohla bych pokračovat zbytkem hadů, žabkami, a v rukávu mám i veliký trumf! Doufám, že nejsem jediná takhle zblázněná do zvířat a zajímalo by mě, co za zvířata chovají zdejší vlasáči. Najde se tu nějaká chovatelská perla? Pochlubte se!

Posílejte i své články, za virtuální a reálné odměny :) Více ZDE  

Foto (C) Wentyl

(C) Dlouhevlasy.cz, Wentyl, 2013. Publikování části nebo celku na jiných webech je přísně zakázáno, možné POUZE na základě písemného souhlasu dlouhevlasy.cz ( Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny )  

Komentáře (15)

...
napsal Nicole , únor 15, 2013

Jó, hadi. Mým snem byl kdysi škrtič. Jenže na jeho provoz asi nikdy mít nebudu. Navíc by mi asi přišlo líto držet takového kusa ve skleněné krabici. Ale co, člověk si ty sny může hýčkat

...
napsal Wentyl , únor 16, 2013

Držení hada v terárku se určitě neboj Nejsou to dvakrát inteligentní tvorové a neuvažují, jako savci...dokonce bych i řekla, že jsou velice spokojení a naopak ani nechtějí, aby je z terária někdo tahal, v pohodě se množí a prospívají...zkrátka, určitě to není "chudáček had", pokud má ubikace nějaké inteligentní rozměry Co se týče provozu, tak třeba krajtičce stačí jeden výhřev (řárovka, nebo topný kabel), který nesežere skoro nic a občas myšák na krmení je taky v pohodě...v podstatě mám takový pocit, že za provoz "myšárny" padne víc, než za provoz "haďárny" Vůbec se toho neboj...

...
napsal Housenka , únor 16, 2013

Tvůj zvěřinec je super! Určitě napiš i druhý díl A ten chameleonek je roztomilej

...
napsal Simba77 , únor 16, 2013

AHoj, tak já se taky pochlubím naším zvěřincem... Dříve jsem měla koníka, ale teď bydlím v bytě tak už to nejde. Mám křečka (prostě potřebuju něco chlupatého) a dnes večer snad budu mít králíčka (zakrslého beránka). Můj muž má dvě želvy zelenavé a taky hroznýše (cca 2.5m)
V budoucnu plánuju zvěřinec ještě dál rozšiřovat...

Jinak moc hezký článek a těším se na pokračování

...
napsal Elisjantar123 , únor 16, 2013

Já se přiznám, že hady a pavouky moc nemusím, ale ten chameleonek vypadá úžasně. Miluju takové roztomilé tvorečky. Jinak já mám doma pejska, dvě andulky, dvě morčátka a křeččici.

...
napsal Dalarius et Laixi , únor 16, 2013

Mám raději papoušky a podobné opeřené létající druhy.

...
napsal Harik , únor 16, 2013

Přesně jsi vystihla míru odbornosti článku, aby se to heky četlo, ale člověk přesně věděl, co od toho případně očekávat. Super!
Zvířata mám ráda, ale toho chameleonka jsem v životě neviděla, je to super blbóšek.

...
napsal astrid , únor 16, 2013

Opravdu povedený článek, krásně napsáno! Doufám v pokračování... :-) Líbí se mi vyváženost poznatků i zajímavostí z praxe. Četla jsem s nadšením. :-)

...
napsal Morganna , únor 17, 2013

Zajímavý článek, ale já zůstanu u psů a koček. U vás doma bych se asi trochu bála...

...
napsal Wentyl , únor 18, 2013

Proč bála???

...
napsal Morganna , únor 18, 2013

Já nerada hady, štítím se toho. Žabky snesu u rybníka (23 let nám kvákaly večerníček) a potkyše už jsem si i podrbala. Ale jak zvíře vypadá jako had, chová se jako had, hýbe se jako had a JE to had, tak beru nohy na ramena

...
napsal Meeesha , únor 22, 2013

Taky jsem pro pokračování o dalších zvířátkách
A taky jsem vyrůstala obklopená zvířatama, hlavně hlodavci - měla jsem myšky, křečky, morčata a jednoho potkana. Když jsme se s přítelem rozhodovali, jaké zvířátko si pořídíme, strašně jsem chtěla potkana a rybičky, ale nakonec to vyhrál pes, protože pořád někam jezdíme a psa si, na rozdíl od akvárka, můžeme snadno brát s sebou.

...
napsal NicoleOxystorm , únor 23, 2013

Tak třeba já mám doma kudlanky a taky jezevčíka a 2 suchozemské želvy. Nikdy jsem nemusela hlodavce (až na morčata) ani andulky a podobné opeřence. Od mala jsem lítala po loukách a chytala kobylky do skleničky a dodnes mi moje hmyzománie zůstala doma jsem měla už kvanta strašilek, pakobylek, lupenitek a právě kudlanek. Jsou to moc zajímavý chrobáci, zvlášť když se krmí a některé jsou opravdu krásně barevné a i když se to možná nezdá, někdy to vyžaduje trochu větší péči (já například musím 1x denně zavlažovat a házet jim krmnou havěť).

...
napsal Wentyl , únor 25, 2013

To je dobrý nápad, mohla bych do dalšího dílu napsat něco o kudličkách, mám zkušenosti s chovem Creobroter elongata a zatím nepopsaným druhem, kterého mi kamarád dovezl z Coroica v Bolivii a snažíme se je namnožit

...
napsal NicoleOxystorm , březen 01, 2013

No vidiš tak přesně Creobroter elongata teď chovám, ale jednou bych stejně zase chtěla mít velké druhy, no co se dá dělat.... teď moc k sehnání nejsou :/.

Napište komentář

Jméno

Koment

Opište písmena z obrázku

Přidej komentář