|
 Klarusa: A máme tu jeden aktuálně zařazený speciál od Křivozuba, poutavou reportáž o vlasech a jejich růstu zas jednou z mužského pohledu.
Matně si pamatuju, kdy jsem si poprvé nechal – byť jen na úzkém čtverci
hlavy vzadu – narůst nějakých 10 cm, a pak z toho chtěl udělat dredy. Vím jen,
že toto bylo někdy v mých 13. letech. Nebyla to žádná volba mezi pro a
proti, já jsem prostě ty dredy vzadu chtěl. Ke změně na dredy ale
nedošlo, dobrovolně jsem se nechal ostříhat. Cítil jsem se s tím jak
idiot (jestli i vypadal, to už jsem nedokázal posoudit).
Zhruba asi rok se nedělo nic velkého, pořád jsem měl krátké vlasy. Než najednou přišel impuls. Díky jednomu člověku (mockrát děkuju, Gabrieli!), který uveřejnil na fóru, kam jsem chodil, odkaz na píseň Jotun od In Flames, jsem objevil krásy metalu. Jeho životnost a energie mě zcela pohltily, nemohl jsem se nabažit této hudby. Jak jsem následující dny pátral vodami YouTube po dalších a dalších metalových písních, narazil jsem na jednu hranou živě, která byla prapočátkem zásadní změny mého života. Sice si přesně nepamatuju název, ale opět to byli In Flames. A já jsem poprvé uviděl dlouhé vlasy na chlapech! Byl jsem šokován, jak dobře vypadá divé máchání dlouhou hřívou sem a tam! A taky jsem obdivoval, jak „drsně“ vypadají jeho hudebníci a posluchači. V té době mi táhlo na 15 a já nad ničím neuvažoval! Chtěl jsem prostě být jedním z nich a k tomuto rozhodnutí náležela i změna porostu z krátkého na dlouhý. Když jsem změnu oznámil v rodině, tak se mi zrovna nedostávalo podpory poznámkou: „Vždyť metalisti kouří a furt někde chlastají, to snad chceš taky žít jako oni?!“ Poté, co jsem jim vysvětlil, že kouřit rozhodně nehodlám a pít budu příležitostně jedno pivo (mimochodem, dodnes si to držím a jsem jenom rád!), mou volbu respektovali a nijak mě nikdo nenutil k tomu, ať se jdu ostříhat, za což jsem jim dodnes vděčný.
V den svých 15. narozenin jsem se naposled ostříhal na 0,1 mm a uzavřel tak symbolicky jednu kapitolu svého života. A musím říct, že to vůbec nebylo snadné. Nemohl jsem se dočkat, až mi to naroste, byť o jediný cenťák, tak jsem se na to neustále díval. Ale tato cesta, jak jistě všichni víte, nevedla k cíli, proto jsem si po zhruba měsíci dal facku, abych se probudil, a zároveň si dal slib, že se prostě o ty vlasy nejméně rok nebudu zajímat. Po čtvrt roce jsem ale slib porušil a jednoho dne se ve škole zeptal spolusedícího: „Hej, skáčou mi ty vlasy trochu?“ Dostalo se mi uspokojivé odpovědi.
Takhle nějak to vypadalo po půlroce.
Nicméně, po pár týdnech přišla první krize. Začala „mezidoba“ růstu. Vlasy už začínaly být dlouhé na to, aby mi furt padaly do očí a obličeje celkově, ale dost krátké na to, aby se s nimi dalo něco dělat. Mně se toto nelíbilo, tak jsem dlouho stál před zrcadlem a přemýšlel, zda to mám zahodit. Neznal jsem ještě DV, před kompletním ostříháním mi bránila jenom myšlenka, že jednoho dne budu se vší vervou máchat hřívou jako oni hudebníci. I přes tuto myšlenku jsem si šáhl na střed ofiny a sestřihl ho zhruba o 3 cm. Tohoto rozhodnutí jsem litoval hodně dlouho, snad rok a půl.
Jak to asi vypadalo, když mi to začalo padat do obličeje a tak.
Tak jsem se u matky informoval, co by se s tím dalo dělat. Čelenku, co mi zakoupila, jsem nosil asi další půlrok až rok, než se situace srovnala. Nějakých pár měsíců po mých 16. narozeninách přišla totiž ona chvíle! Objevil jsem, že už ty moje vlasy jsou dost dlouhé na to, aby se daly dát za uši! Z tohoto faktu jsem byl v euforii pár dní, pořád jsem si s nimi musel hrát.
Už to jde dát za uši!
Pak už to šlo velmi rychle, za chvíli jsem dal většinu vlasů do culíku, akorát mi vypadávaly vlasy z předku hlavy, kvůli sestřihu ofiny, ale to jsem si prakticky dal za uši a nebyl problém. Přišly po sobě momenty jako:„Jé, už mi ani nepadají přední vlasy z gumičky!“, „Tyjo, ta stránka dlouhevlasy.cz, proč jsem o ní k sakru nevěděl dříve?!“ „Páni, konečně můžu skrýt sluchátka fikaně ve vyučování za vlasy!“ nebo „Jéééé, to mě to ale fajně lechtá na těch holých zádech.“. Takové ty radostné chvíle, které prostě k růstu vlasů patří. To vše se odehrálo v průběhu dvou let. Za pár dnů mi bude devatenáct, a jak se na to tak zpětně koukám, říkám si, že to stálo za všechny ty trable i slasti. Je fajné pozorovat ty změny, kterých se má osobnost plynule dopouštěla během té doby (např. neposlouchám pouze metal, ale širokou škálu stylů od vážné přes jazz až k DnB a jiné). Rozhodně si svých DV budu cenit tak dlouho, než mě jednou o ně připraví (možná!) mužské plešatění či jiná událost!
Já a moje háro se s vámi loučí!
Na závěr několik menších údajů:
Den, kdy to celé začalo: 4. 2. 2008.
Čas, než začala blbá fáze růstu vlasů: zhruba půlrok od začátku růstu.
Čas, než se to dalo dát aspoň za uši: asi rok a půl od začátku růstu.
První „velký“ koncert, kde jsem si zamáchal hlavou: 31. 10. 2009 – koncert Firezone, Debustrolu a Törr.
Svůj vlasový úkol daný 4. 2. 2008 jsem splnil o dva roky později.
Původní příspěvek a reakce na něj zde.
Fotky (CC): Křivozub
Posílejte i vy své články za virtuální a reálné odměny :)
Více ZDE .
(C) Dlouhevlasy.cz a Křivozub
2012.
Sdilej clanek na Facebooku
 |
PÉČE 
Připomnělo mi to doby, kdy mi vlasy také ještě padaly do očí a nevěděl sem co s tím, já to ale nějako přežil bez jakéhokoliv řešení. 
